28 Co 403/2025-68 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 10 251,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 7. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.) a žalobcům uložil společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení žalované částky jako škody, která jim vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Obvodního soudu pro , adresa, ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , kdy soud při stanovení náhrady nákladů řízení nesprávně aplikoval § 14b advokátního tarifu, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky, protože šlo o individuální návrh a nikoliv o tzv. formulářovou žalobu. Žalobcům byla přiznána náhrada nákladů pouze ve výši 3 705,40 Kč namísto správné částky 13 956,52 Kč a vznikla jim tak škoda 10 251,12 Kč. Žalobci odkázali na znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/23 a domáhali se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že v souzené věci nebylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno a elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 28. 11. 2019 nabyl právní moci dne 17. 12. 2019 a nebyl zrušen. Žalobci měli možnost využít řádné i mimořádné opravné prostředky a žalovaná navíc vznesla námitku promlčení.4. Žalobci v replice uvedli, že podání opravných prostředků proti rozhodnutí o nákladech řízení by bylo neúčelné, protože soudní praxe dlouhodobě odmítala argumentaci právního zástupce žalobců proti aplikaci § 14b advokátního tarifu a docházelo by pouze k navyšování nákladů žalobců. Nález Ústavního soudu, na který nyní odkázali, je přelomový. K promlčení nároku nemohlo dojít, neboť promlčecí lhůta začala běžet až vydáním tohoto nálezu dne 9. 10. 2024.5. Soud prvního stupně provedl dokazování a vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobci uplatnili předběžně svůj nárok na zaplacení částky 10 251,12 Kč u žalované dne 6. 1. 2025 a že tento nárok jim měl vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, . Žalovaná ve stanovisku ze dne 2. 4. 2025 nárok žalobců na náhradu škody neuznala a tu jim nepřiznala. Soud prvního stupně citoval obsah elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 28. 11. 2019, č. j. , spisová značka, , a obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 3241/23, na který žalobci odkazovali, týkající se nákladů řízení ve spotřebitelských sporech a uplatnění §, Anonymizováno, 14b advokátního tarifu. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 1, 2, 3, § 5, § 8 odst. 1, 2, 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen „OdpŠk“.6. Soud prvního stupně uzavřel, že pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je nutné, aby takové nezákonné pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V této věci elektronický platební rozkaz nabyl právní moci dne 17. 12. 2019 a žalobci proti výroku o nákladech řízení nepodali odvolání a nebyl podán ani odpor. Žádné rozhodnutí Obvodního soudu pro , adresa, tedy nebylo zrušeno nebo změněno ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a proto nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu. Je pouze hypotetickým tvrzením žalobců, že nemělo cenu podávat proti rozhodnutí o nákladech řízení odvolání. Bylo na žalobcích, aby vyčerpali všechny opravné prostředky, jestliže chtěli u státu uplatňovat náhradu majetkové škody z nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o případný nárok z pohledu nesprávného úředního postupu, pak k tomu dle soudu nedošlo. Postup namítaný žalobci je postupem, který se přímo odrazil ve vydaném rozhodnutí a počínání soudu nesplňuje vymezení nesprávného úředního postupu, který je soudní praxi definován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho nečinnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Soud proto uzavřel, že není dána odpovědnost státu za škodu a žalobu zamítl.7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci, kteří namítali, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, neboť jeho výklad je příliš formalistický. Odvolat se proti výroku o nákladech řízení v původním řízení jim bylo znemožněno rozhodovací praxí odvolacího soudu, tedy Městského soudu v , adresa, , který ve skutkově obdobných věcech opakovaně potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se nesprávné aplikace § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobci proti elektronickému platebnímu rozkazu podali odvolání, pak by pouze navyšovali náklady řízení. Žalobci opětovně akcentovali vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024, o který svůj nárok na náhradu škody za vydání nezákonného rozhodnutí opírají, neboť šlo o přelomové rozhodnutí a jedná se o situaci hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk. Opakovali svá tvrzení, že rozhodovací praxe odvolacího soudu byla taková, že jim bylo fakticky znemožněno podat v jejich věci odvolání proti výroku o nákladech řízení. Žalovaná částka představuje majetkovou škodu, která jim vznikla v jediné příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a té se žalobci nemohou domáhat jinak, než touto žalobou. Nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že by taková pohledávka měla být vyloučena z věcné působnosti zákona č. 82/1998 Sb., s tím, že se této pohledávky můžou žalobci domáhat na základě občanského soudního řádu. Nesouhlasili s odkazem soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně sp. zn. 30Cdo 4357/2017, 30Cdo 3047/2013 a 25Cdo 603/2004, neboť na souzenou věc nedopadá. Žalobci znovu opakovali, že soud přistoupil k věci příliš formalisticky, nepřihlédl ke specifickým okolnostem posuzované věci, nerespektoval smysl a účel odškodňovacího zákona a nevzal v úvahu jimi označený ústavní nález. Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno a požadovali náklady řízení před soudy obou stupňů.9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející, aniž nařizoval odvolací jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by měla vést ke zrušení napadeného rozsudku, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že tomu tak není.12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.13. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil rovněž po stránce právní. Na odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud zcela odkazuje a se závěry tam uvedenými se ztotožňuje. Odvolací argumentace žalobců není důvodná, nehledě na to, že žalobci v odvolání v odstavci 2. zřejmě reagují na odůvodnění jiného rozsudku v obdobné věci, neboť se vypořádávají s argumentací, kterou soud prvního stupně v této věci nepoužil. Jedná se o odkaz na údajně soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a tvrzení, že soud uvedl, že pohledávka, která je uplatněna, je vyloučena z věcné působnosti odškodňovacího zákona, neboť se žalobci mohou této částky domáhat na základě občanského soudního řádu. Tímto způsobem soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí neodůvodnil. Odvolací soud je toho názoru, že neobstojí tvrzení žalobců, že nemohli podat odvolání proti výroku o nákladech řízení, který byl obsažen v elektronickém platebním rozkazu Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 28. 11. 2019, č. j. , spisová značka, ,, spisová značka, neboť jim to bylo znemožněno rozhodovací praxí odvolacího soudu. Žalobcům nic nebránilo odvolání podat a v případě neúspěchu odvolání měli možnost bránit se rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností u Ústavního soudu, což neučinili. Za této situace lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žádné rozhodnutí