29 Co 366/2025-384 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 25 000 Kč (výrok I.) a současně žalované vůči žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 27 769,50 Kč k rukám jejího advokáta (výrok II.)2. Takto rozhodl o žalobě na zaplacení satisfakce za imateriální újmu, kterou mu měla žalovaná způsobit zaviněným a úmyslným porušováním čl. 82 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (GDPR). To mělo spočívat v tom, že žalovanou provozovaná platforma , sociální síť, o něm od roku 2009 shromáždila mimořádně rozsáhlý soubor osobních údajů, které byly podle žalobce dlouhodobě zpracovávány pro účely behaviorální reklamy bez jeho souhlasu, bez platného právního základu a bez transparentního poučení o rozsahu zpracování, přičemž část údajů byla neoprávněně předávána do , stát, , kde k nim mohly mít přístup tamní bezpečnostní složky. Žalobce tvrdil, že tím ztratil kontrolu nad svými osobními údaji, což samo o sobě představuje nemajetkovou újmu, která trvala až do listopadu 2023, kdy žalovaná poprvé zavedla model souhlasu. Své nároky opíral o rozhodnutí Evropského sboru pro ochranu osobních údajů (, Označení, ) a , stát, komise pro ochranu osobních údajů (, Označení, ) z let 2022 a 2023, která konstatovala nezákonnost dosavadního zpracování, včetně nedostatečné ochrany při předávání dat do , stát, . Žalobce zdůraznil, že podle judikatury SDEU není nutné prokazovat faktické zneužití dat, protože újmu může představovat již samotná ztráta kontroly či obava z možných budoucích dopadů, zejména pokud poškozený jako on často cestuje a obává se možných komplikací na hranicích , stát, .3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, trvala na tom, že žalobce nesplnil žádnou z podmínek odpovědnosti podle čl. 82 GDPR, protože neprokázal konkrétní porušení vůči své osobě, nevznikla mu žádná individuální újma a neexistuje ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením a jeho situací. Tvrdila, že žaloba je šablonová a opírá se pouze o obecná, navíc nepravomocná správní rozhodnutí , Označení, a , Označení, , která se týkala zpracování on‑site dat, a nelze je automaticky vztáhnout na žalobce ani na off‑site data, jež byla podle žalované vždy zpracovávána na základě souhlasu. Dále namítala, že žalobce nesprávně interpretoval judikaturu SDEU, neboť újma nemohla být presumována a nelze ji odvozovat z hypotetických obav, zvláště když žalobce sám neví, zda jeho údaje vůbec , stát, orgány získaly, a v roce 2023 navíc dobrovolně udělil souhlas se zpracováním. Žalovaná také poukazovala na to, že obdobná žaloba již byla zamítnuta Obvodním soudem pro , adresa, , protože žalobce v tamní věci rovněž neprokázal vznik újmy.4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 33 až 41, shrnul, v čem tkví jádro sporu (body 42 - 44 a 86) a popsal relevantní zákonná ustanovení (body 45 - 85), přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje, a po citaci aplikovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná.5. Soud I. stupně konstatoval, že správní rozhodnutí , Označení, a , Označení, se týkala pouze on‑site údajů a nebyla určena k posouzení off‑site dat, a proto z nich nelze automaticky dovozovat újmu konkrétního žalobce, zejména když ten v listopadu 2023 sám udělil souhlas se zpracováním on‑site údajů. Přestože žalobce přesně popsal rozsah údajů, které o něm , sociální síť, shromažďuje, nepředložil žádné individuální okolnosti, jež by činily jeho obavy, ať již ze ztráty kontroly nad daty nebo z problémů při cestování do , stát, , reálnými a konkrétními, a jeho tvrzení tak zůstala čistě hypotetická. Zdůraznil, že žádné incidenty, prověrky ani zásahy nebyly doloženy a že ani pocity stresu či úzkosti nelze uznat jako újmu, pokud nejsou prokazatelné. Zohlednil také, že žalobce , sociální síť, dále dobrovolně používá, což odporuje tvrzení o trvajícím zásahu do jeho soukromí. Správní rozhodnutí, na která se žalobce odvolával, podle soudu I. stupně nedopadají na jeho tvrzení o off‑site datech či soukromých zprávách, neboť se týkala užší oblasti zpracování. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ani ohledně vzniku ani ohledně intenzity nemajetkové újmy, a jeho obavy nepřesahují rovinu abstraktních a hypotetických úvah, které na náhradu újmy dle čl. 82 GDPR nepostačují. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“).6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, přičemž namítal, že soud I. stupně opomenul jeho klíčová tvrzení i důkazy. Nezohlednil, že zpracování se týkalo i offsite údajů, že žalobce kvůli absenci souhlasu a nedostatku informací nemohl vykonávat svá práva, a že údaje předávané do , stát, mohly být přístupné tamním orgánům, což samo o sobě představuje ztrátu kontroly a vznik újmy. Dále tvrdil, že soud I. stupně neprovedl navržené důkazy, zejména pokud jde o povahu offsite dat a jejich posuzování dozorovými úřady. Žalobce také uvedl, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, neprávem označil informace žalobce o nakládání s údaji v , stát, za vágní, mylně uzavřel, že žalobce nedoložil vznik nemajetkové újmy, a chybně považoval jeho obavy za hypotetické, ačkoli vycházely ze skutečných systémových porušení GDPR ze strany žalované. Soud I. stupně také nesprávně uzavřel, že neexistuje událost zasahující do osobní sféry žalobce, přestože žalobce detailně popsal nezákonné zpracování i způsobenou újmu.7. Dále žalobce namítal, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil. I přes uznání systémových problémů soud I. stupně nesprávně dovodil absenci újmy a neoprávněně použil pozdější udělení souhlasu k popření dřívějšího zásahu. Soud I. stupně chybně neuznal samotnou ztrátu kontroly nad osobními údaji jako relevantní újmu podle čl. 82 GDPR, neprávem odmítl použitelnost judikatury Nejvyššího soudu a mylně požadoval psychickou újmu či jiné výrazné dopady, které však GDPR nevyžaduje. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě.8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání setrvala na spekulativní povaze žalobcem uplatněného nároku, který byl soudem I. stupně správně zamítnut pro neprokázání porušení GDPR, vzniku újmy ani příčinné souvislosti. Podle žalované jde o součást širší litigace založené na obecných závěrech , stát, správních řízení, která se však netýkají konkrétní osoby žalobce ani jeho újmy, a obdobné žaloby již byly jinými soudy rovněž zamítnuty. Námitky žalobce proti rozsudku, včetně tvrzení o vadách řízení či nesprávném právním posouzení, žalovaná odmítla jako nepodložené a uvedla, že soud I. stupně rozhodl správně, logicky a plně v souladu s čl. 82 GDPR i judikaturou SDEU. Dále argumentovala, že tvrzení o údajně opomenutém „off‑site“ zpracování jsou vágní, nesouvisejí s uplatněným nárokem, a navíc jsou fakticky mylná, protože tato data byla vždy zpracovávána na základě souhlasu a nebyla předmětem , stát, šetření právního základu. Podle žalované se žalobce pouze snaží uměle vytvořit odvolací důvod, a proto nemůže být tato námitka úspěšná, stejně jako v totožném sporu pana , jméno FO, , kde odvolací soud potvrdil zamítnutí nároku pro neprokázání individuální újmy. Žalovaná proto navrhla potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.10. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem žalobce ze dne 5. 1. 2026 na přerušení řízení, který žalobce odůvodnil procesní ekonomií, neboť ve skutkově obdobném případu projednávaném u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, bylo podáno dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu, jehož výsledek bude pravděpodobně předurčovat rozhodování obdobných případů. Odvolací soud ale tomuto návrhu nevyhověl, neboť rozhodnutí v předmětné věci na rozsudku č. j. , spisová značka, , který je navíc již pravomocný, nezávisí, nejsou tedy dány důvody pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2, písm. c) o. s. ř. Pokud jde o důvody přerušení řízení dle § 110 o. s. ř., ani ty dány nejsou, neboť přerušení řízení navrhuje jen jedna strana.11. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro jeho rozhodnutí a tento i správně právně posoudil. Odvolací soud na správné právní závěry soudu I. stupně odkazuje a souhlasí s nimi. K jednotlivým odvolacím důvodům se odvolací soud podrobněji vyjadřuje dále.12. V dané věci nebylo ve své podstatě sporu o to, zda žalovaný porušil své povinnosti plynoucí mu z nařízení GDPR, ale toliko o to, zda toto porušení mohlo žalobci způsobit nemajetkovou újmu, potažmo zda už pouze porušení povinností ze strany žalovaným způsobuje tuto újmu samo o sobě.13. První odvolací důvod žalobce spočíval v jeho tvrzení, že soud I. stupně opomenul jím předložená tvrzení a důkazy, proto