29 Co 378/2025-155 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 346,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 41 346,41 Kč od 27. 9. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 973,30 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Soud I. stupně zjistil skutkový děj takto: žalobkyně získala pohledávku za žalovanou dne 27. 11. 2024 postoupením od , jméno FO, , narozeného , datum, , bytem , adresa, . Pohledávka má základ ve smlouvě o úvěru, kterou , jméno FO, (dále také jen Postupitel) uzavřel s právní předchůdkyní žalované, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, jako úvěrující dne 20. 7. 2010. Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka. Právní předchůdkyně žalované mu poskytla částku 14 550 Kč za poplatek 9 375 Kč. Úroková sazba překračovala 93% p. a., a RPSN činilo 199,70%. Došlo k prodlení se splácením úvěru, dne 20. 3. 2012 byl ve prospěch úvěrující společnosti vydán rozhodčí nález. Na základě něj byla Postupiteli uložena povinnost zaplatit částku, která mu byla jako úvěr poskytnuta, ale rovněž excesivní úroky a řadu nepřiměřených smluvních pokut a náklady rozhodčího řízení. Právní předchůdkyně zahájila vůči Postupiteli exekuční řízení, v jehož průběhu došlo ex lege k procesnímu nástupnictví na straně úvěrující na společnost , právnická osoba, . a po jejím zániku na její místo vstoupila do řízení žalovaná. Exekuční řízení bylo z podnětu Postupitele zastaveno usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 15. 9. 2022, č. j. , spisová značka, , z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky: rozhodce neměl pravomoc spor rozhodovat. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor již vymohl a vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 61 378,94 Kč. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil na Úvěrovou smlouvu částku 6 875 Kč. Žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které představuje rozdíl mezi částkou 68 253,94 Kč a tím, co žalované po právu náleží – částka 14 550 Kč jako jistina poskytnutého úvěru a částka 12 357,53 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 14 550 Kč ve výši 7,75% p. a. ode dne 21. 7. 2010 do 2. 7. 2021, celkem 26 907,53 Kč.3. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).4. Soud I. stupně posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. z důvodu, že obsahuje hrubý nepoměr mezi plněním věřitele (poskytnutí částky 14 550 Kč) a protiplněním dlužníka (povinnost vrátit za 13 měsíců částku 24 375 Kč). Tato situace představuje zneužití slabšího postavení spotřebitele. Tento závěr soud učinil v kontextu dalších smluvních ujednání o nepřiměřených sankcích – smluvní pokutě, paušální náhradě nákladů a o rozhodčí doložce, jejímž primárním účelem bylo ztížit spotřebiteli přístup k ochraně jeho práv soudem. Tuto doložku shledal exekuční soud absolutně neplatnou. Dospěl rovněž k závěru, že zkoumání úvěryschopnosti Postupitele bylo ze strany úvěrující společnosti zcela nedostatečné.5. Námitce promlčení vznesené žalovanou soud I. stupně nepřisvědčil s odkazem na rozhodnutí NS 33 Cdo 1124/2023. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí jednoznačně judikoval, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním vymoženým v exekučním řízení, jež bylo následně zastaveno pro nezpůsobilý exekuční titul, se nemůže začít promlčovat dříve, než rozhodnutí o zastavení exekuce nabude právní moci.6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).7. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání. Nesouhlasila s posouzením smlouvy o úvěru jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, zjištěný z nedostatečného ověření údajů sdělených žadatelem o úvěr věřiteli před poskytnutím úvěru, a dále z výše sjednaného úroku a smluvní pokuty. Smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 1. 2011. Český právní řád v době uzavření smlouvy neukládal poskytovateli úvěru povinnost zkoumat schopnost žadatele úvěr splácet. Za předpokladu, že by tato povinnost byla v dané době ukotvena v rámci evropské směrnice, nepůsobila by taková norma vůči soukromým subjektům v rámci jejich soukromoprávních vztahů a nemohla by založit přímo vymahatelná práva a povinnosti ve vztazích mezi dvěma soukromoprávními subjekty.8. K výši sjednaného úroku žalovaná uvedla, že obvyklá úroková míra bankovních subjektů u podobných typů půjček činila v červenci 2010, tedy v rozhodné době, 14,44%. Odkázala na rozsudek NS 21 Co 1484/2014, který posoudil jako nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která významně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která respektuje, že nebankovní subjekty nesou vyšší míru rizika a mohou běžnou úrokovou míru přesáhnout až trojnásobně. V projednávané věci sjednaný úrok obvyklý bankovní úrok nepřesáhl ani dvojnásobně. K otázce nepřiměřenosti smluvní pokuty žalovaná uvedla, že byla sjednána pro případ porušení povinnosti právního předchůdce žalobce splácet úvěr. Její výše odpovídala požadavkům na její motivační funkci, ale nepřesáhla hranici, pro kterou by měla být považována za nemravnou. Smluvní pokuta dosáhla značné výše v důsledku prodlení právního předchůdce žalobce, který svým smluvním závazkům nedostál.9. K otázce počátku běhu promlčecí lhůty pro vydání případného bezdůvodného obohacení žalovaná namítla, že jej soud I. stupně posoudil nesprávně. Nesouhlasila s tím, že se ochuzený o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl až v okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Řízení o zastavení exekuce podle ní není jediným řízením, v rámci něhož lze určit, jestli existuje hmotněprávní základ plnění. Povinný nemusí čekat na právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce, aby se najisto dozvěděl, jestli může vydání bezdůvodného obohacení po oprávněném požadovat, pokud důvod pro zastavení exekuce tkví v absenci hmotněprávního titulu, nejen v absenci způsobilého exekučního titulu. Nezpůsobilý rozhodčí nález neznamená, že je úvěrová smlouva neplatná, hmotněprávní titul přetrvává i po zastavení exekuce. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud (bývalí) povinní nárokují vrácení exekučně vymožených částek z takových důvodů, které vztahují k úplným počátkům svých smluvních vztahů s úvěrovými poskytovateli (jako je tomu i v tomto případě), je v souladu se zásadou vigilantibus iura sunt v prvé řadě jejich odpovědnosti, aby v takovém případě neotáleli s uplatňováním svých (tvrzených) práv a nároků, kdy v opačném případě jsou plně odpovědní za procesní důsledky, které jim z toho hrozí.10. Podle žalované počátek promlčecí lhůty dopadá na den, kdy oprávněný z bezdůvodného obohacení mohl svůj nárok na jeho vydání uplatnit u soudu, tj. v okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy a bezdůvodné obohacení na povinném začalo vznikat. Jestliže žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy (aniž by o její neplatnosti bylo pravomocně rozhodnuto), mohl jeho vydání nárokovat ode dne uskutečnění každé jedné platby, kterou byla jistina úvěru (s úrokem z prodlení) tak zvaně „přeplácena“. K tomuto právnímu názoru připojila žalovaná obšírnou argumentaci, kterou vyvracela odlišná posouzení.11. Dále žalovaná namítla, že soud I. stupně aplikoval nesprávnou právní úpravu na délku promlčecí doby. Nelze podle jejího názoru uplatnit obchodní zákoník stanovící čtyřletou promlčecí lhůtu, neboť nešlo o vztah mezi podnikateli a smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná, tudíž jde o závazek vzniklý z bezdůvodného obohacení, který není podřazen ObchZ, ale občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., který stanoví objektivní promlčecí lhůtu tříletou, běžící ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, a subjektivní promlčecí lhůtu práva na vydání bezdůvodného obohacení dvouletou. I kdyby z jakéhokoliv důvodu byl počátek promlčecí lhůty navázán až na okamžik právní moci zastavení exekuce 1. 11. 2022, tak i v takovém případě by subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 1. 11. 2024 a ke dni podání žaloby, tj. ke dni 11. 12. 2024, by byl celý nárok žalobce promlčen. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.12. Žalobkyně k odvolání žalované podala písemné