29 Co 380/2025-209 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 261 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% p. a. od 11. 4. 2023 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 65 226,97 Kč (výrok II).2. Takto rozhodl v řízení o zaplacení žalované částky, když žalobkyně svůj nárok opírala o tvrzení, že je pojistitelem žalovaného jako pojistníka na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla č. , číslo, . Dne 3. 4. 2021 došlo k pojistné události, kdy vozidlo tov. zn. , název, , RZ: , SPZ, ve vlastnictví žalovaného bylo řízeno , jméno FO, (původně žalovaný č. 1), který nezvládl řízení pod vlivem návykových látek a narazil do zaparkovaného vozidla tov. zn. , název, , RZ: , SPZ, ve vlastnictví , právnická osoba, ., IČ , IČO, . Řidič vozidla z místa nehody ujel. Následně řidič vozidla v křižovatce s ulicí , adresa, vjel s vozidlem na chodník a narazil do sloupu veřejného osvětlení ve vlastnictví , právnická osoba, . Řidič vozidla z místa nehody ujel a následně vozidlo z důvodu nepojízdnosti odstavil za kruhovým objezdem ulic , adresa, x , adresa, . Řidič vozidla měl v době nehody aktivní tři zákazy řízení a nebyl držitelem řidičského oprávnění. Žalovaný sám telefonicky sdělil, že vozidlo zapůjčil kamarádovi. Pokud jej neřídil řidič vozidla, bylo povinností žalovaného prokázat, že vozidlo řídila jiná osoba. Žalobkyně provedla výplatu pojistného plnění a poté byli žalovaný i řidič vozidla žalobkyní vyzváni k úhradě dlužné částky, která představuje náklady na opravu poškozeného vozidla , název, , avšak ničeho neuhradili. Proto žalobkyně svůj nárok uplatňovala žalobou jak proti žalovanému, tak proti řidiči vozidla. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Tvrdil, že nevěděl, kdy se řidič vozidla zmocnil jeho vozidla, a ani zda byl v tu chvíli způsobilý k jeho řízení.3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem specifikovaným v záhlaví a žalobě vyhověl, jak bylo již uvedeno v bodě 1 tohoto usnesení.4. Proti oběma výrokům napadeného rozsudku podal žalovaný včasné, avšak pouze blanketní odvolání. V rámci doplnění odůvodnění odvolání vzal odvolání zpět do výroku I o věci samé, trval však na odvolání do výroku II o nákladech řízení, přičemž argumentoval neúčelností přiznaných cestovních nákladů advokáta žalobkyně za situace, kdy tento má sídlo v , adresa, . Neshledával tedy účelnost přiznání cestovních nákladů včetně náhrady za promeškaný čas za cesty na soudní jednání z pobočky v , adresa, .5. Odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 6 ve spojení s § 214 odst. 2, písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v odvoláním napadeném rozsahu (§ 206 odst. 2/ o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval odvolací jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání omezené později jen na výrok o nákladech řízení je důvodné.6. Vzhledem ke zpětvzetí odvolání do výroku I o věci samé odvolací soud postupoval podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení v této části zastavil.7. Pokud jde o výrok II o náhradě nákladů řízení a výše shrnutou odvolací námitku, advokát žalobce má sídlo na adrese , adresa, . Je dále jediným společníkem společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , která má pobočku v , adresa, a v , adresa, . Z vyčíslení nákladů na č. l. 156 a 157 spisu ani z odůvodnění rozsudku však není zřejmé, z jakého důvodu za situace, kdy soudní jednání probíhala v , adresa, , hlavní sídlo advokáta je také v , adresa, , požaduje tento úhradu cestovních nákladů za cesty z , adresa, do , adresa, a zpět. Advokát na č. l. 157 spisu jen odkazuje na komentářovou literaturu k § 14 odst. 1 advokátního tarifu a nárok na cestovní výdaje opírá o skutečnost, že má pobočku také v , adresa, . Netvrdí však žádné skutečnosti, proč na soudní jednání museli jezdit jeho koncipienti právě z , adresa, , když navíc i u těchto koncipientů je uváděno sídlo též v , adresa, . Za této situace odvolací soud nepovažuje cestovní výdaje včetně ztráty času za cesty z , adresa, a zpět za účelné, a žalobkyni je proto v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal.8. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku 2 771 Kč a v 9 úkonech právní služby specifikovaných správně v bodě 42 b) napadeného rozsudku v sazbě 3 900 Kč za úkon a správně stanovených 9 paušálních náhradách hotových výdajů (5 x po 300 Kč a 4 x po 450 Kč), odměny za úkony a paušální náhrady jsou navýšeny o 21% DPH. Celková výše náhrady nákladů řízení bez cestovních výdajů a náhrad za ztrátu času na cestě tudíž činí 49 235 Kč.9. Na částku 49 235 Kč tak odvolací soud náhradu nákladů řízení snížil, pročež ohledně výše náhrady nákladů řízení dle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil nákladový výrok II, ve zbývajícím rozsahu (kdo komu v jaké lhůtě má náhradu zaplatit) jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.10. Žalovaný zavinil svým zpětvzetím bez uvedení důvodu zastavení řízení o odvolání do věci samé, což by bylo určující pro jeho povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení ve smyslu § 146 odst. 2, věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1. Jeho částečná úspěšnost v otázce správnosti výše přiznané náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně by zde nehrála roli. Vzhledem však ke skutečnosti, že žalobkyni v rámci odvolacího řízení žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud a contrario, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.