29 Co 99/2026-65 – Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2025 soud I. stupně rozhodl, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zveřejnění odpovědi požadovaného znění, zamítá (výrok I.). Současně žalované proti žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 31 350 Kč (výrok II.).2. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla povinna v nejbližším vydání periodika , právnická osoba, , následujícím po uplynutí 3 dnů od právní moci rozsudku soudu I. stupně uveřejnit odpověď následujícího znění: „ODPOVĚĎ , právnická osoba, .: Dne , datum, byl v deníku , právnická osoba, a na internetových stránkách , www, uveřejněn článek s názvem „, článek, “. V článku nebyly uvedeny podstatné informace, které by umožnily čtenářům udělat si na danou problematiku vlastní nezaujatý názor. Předně článek tendenčně konstatuje, že , právnická osoba, . požadovala v rozporu se zákonem po části studentů úhradu studijních poplatků, a to i v případě zanechání studia. Uvedená tvrzení jsou nepravdivá. , právnická osoba, . (, právnická osoba, ) je soukromou vysokou školou a jako taková měla vždy v registrovaných právních předpisech stanovenu povinnost úhrady studijních poplatků (školného), když výše těchto poplatků vycházela ze smluvního prohlášení, uzavíraného mezi studentem a soukromou vysokou školou a z nařízení rektora. , právnická osoba, chce zdůraznit, že takovouto úhradu požadovala jen po studentech, kteří zvolili cenově zvýhodněné školné v kapacitně omezeném programu, podepsali takto nastavenou smlouvu o studiu, která jim garantovala výraznou slevu v řádu desítek tisíc ročně a svůj studijní a smluvní závazek nedodrželi. Článek dále u čtenářů vyvolává mylný dojem, že vysoká škola může školné požadovat jen v případech, kdy je jeho konkrétní výše uvedena v tzv. registrovaném vnitřním předpisu dané vysoké školy, i když samotný zákon o vysokých školách žádnou takovou povinnost soukromým vysokým školám v ČR neukládá. V registrovaných vnitřních předpisech , právnická osoba, byla vždy stanovena povinnost úhrady studijních poplatků, a to v souladu s běžnou praxí, kdy úhrada studenty , právnická osoba, takto probíhá již více než 20 let, a to v rámci dohledové činnosti , orgán, , které registrací stvrzuje soulad obsahu vnitřního předpisu se zákonem. Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu považujeme na základě provedeného právního posouzení za překvapivé a chybné, a to i s ohledem na letitou předchozí ustálenou soudní rozhodovací praxi. To je také jeden z hlavních důvodů, i když ne jediný, námi podané ústavní stížnosti. , právnická osoba, .“, přičemž tuto odpověď měla být žalovaná povinna zveřejnit na straně 4 periodika , právnická osoba, , a to stejnou velikostí písma, jako byl uveřejněn článek „, článek, “ ze dne , datum, . Dále se žalobkyně domáhala povinnosti žalované ve lhůtě 3 dnů od uplynutí právní moci tohoto rozsudku uveřejnit na doméně , www, odpověď žalobkyně ve stejném znění, přičemž takto uveřejněná odpověď měla být součástí článku, dostupného na internetové adrese , www, .3. Žalobkyně se domáhala uveřejnění odpovědi na článek publikovaný dne , datum, v , právnická osoba, , který podle ní obsahoval nepravdivá a nepřesná tvrzení poškozující její dobré jméno, zejména ohledně vymáhání školného, procesních kroků u soudů, povinností vůči , orgán, a počtu studentů. Tvrdila, že žalovaná měla odpověď zveřejnit do 3. 12. 2024, což neučinila ani neodůvodnila. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že článek vycházel z konkrétního soudního sporu a opíral se o rozhodnutí soudů všech instancí, přičemž obsahoval i vyjádření žalobkyně a expertů. Podle žalované tak nešlo o neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně. Současně namítala, že požadovaná odpověď nesplňovala podmínky zákona, neboť neuváděla tvrzení na pravou míru, obsahovala subjektivní hodnocení i nepřesnosti a byla nepřiměřeného rozsahu.4. Soud I. stupně provedl dokazování, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho zjištění, obsažená v bodech 3 - 7 napadeného rozhodnutí odkazuje.5. Soud I. stupně konstatoval, že podle tiskového zákona má dotčená osoba právo na uveřejnění odpovědi, pokud zveřejněné sdělení obsahuje skutková tvrzení zasahující do její pověsti, přičemž odpověď musí tato tvrzení uvádět na pravou míru a být přiměřená. Při posuzování takového nároku je zároveň nutné respektovat ústavně zaručenou svobodu projevu a právo na informace a hledat mezi nimi a ochranou pověsti rovnováhu.6. Soud I. stupně poté došel k závěru, že předmětný článek byl publikován ve veřejném zájmu, neboť informoval o otázkách týkajících se fungování vysoké školy a soudního sporu. Článek vycházel z rozhodnutí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu a obsahoval také vyjádření zástupců žalobkyně i dalších relevantních osob. Některé formulace v článku představovaly hodnotící soudy, které vyjadřují názor autora a nejsou samy o sobě dokazatelné, pokud mají dostatečný skutkový základ. Soud I. stupně uvedl, že i když se případ týkal jedné studentky, nešlo nutně o ojedinělou situaci, což bylo podpořeno i jeho vlastní poznatkovou činností. Žalovaná navíc po zásahu Ústavního soudu publikovala další článek reflektující změnu právního stavu. Soud proto dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně nedošlo. Současně nebyly splněny zákonné podmínky pro uveřejnění odpovědi. Z těchto důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.7. Proti rozsudku podala žalobkyně dne 2. 1. 2026 odvolání, které dne 12. 2. 2026 doplnila o konkrétní odvolací námitky. Namítala především nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť soud podle ní řádně neodůvodnil své závěry a omezil se převážně na rekapitulaci stanovisek účastníků. Soud se dle žalobkyně nevypořádal s klíčovými námitkami ani nevysvětlil, zda hodnotící soudy obsažené v článku mají pravdivý základ a přiměřenou formu. Žalobkyně zdůraznila, že pouhá existence veřejného zájmu neodůvodňuje obsah konkrétních výroků, které považuje za poškozující. Dále vytkla soudu, že neprávem považoval sporná tvrzení za hodnotící soudy, aniž by zkoumal jejich oporu ve skutečnosti. Podle žalobkyně soud opomněl judikaturu týkající se povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces. Současně namítala nesprávné právní posouzení věci, když soud nedostatečně aplikoval institut práva na odpověď podle tiskového zákona. Zdůraznila, že smyslem tohoto institutu je umožnit dotčené osobě uvést skutková tvrzení na pravou míru, nikoliv řešit hmotněprávní podstatu sporu. Uvedla, že sporná tvrzení o „nezákonném vybírání poplatků“ a „velkých problémech“ ji objektivně poškozují a zakládají právo na odpověď. Soud I. stupně se podle ní s touto argumentací nevypořádal a bez dostatečného odůvodnění žalobu zamítl.8. Z důvodů uvedených výše žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobnímu návrhu vyhoví v plném rozsahu a žalované uloží nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.9. Žalovaná považovala odvolání žalobkyně za nedůvodné a plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem, který podle ní obsahoval správná skutková zjištění i právní závěry. Zdůraznila, že článek věrně popisoval průběh konkrétního soudního sporu a vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu i nižších soudů, přičemž obsahoval také vyjádření žalobkyně a dalších relevantních osob. Podle žalované nebyly splněny podmínky pro uveřejnění odpovědi, protože požadovaná odpověď neuváděla žádné tvrzení na pravou míru, ale naopak obsahovala nepravdivé a zavádějící informace. Namítla také, že žalobkyně prostřednictvím odpovědi fakticky polemizuje s pravomocným soudním rozhodnutím, což není účelem institutu odpovědi. Dále uvedla, že odpověď obsahuje subjektivní hodnocení a je nepřiměřeného rozsahu, čímž nevyhovuje zákonným požadavkům. Žalovaná rovněž konkrétně rozporovala jednotlivá tvrzení v navrhované odpovědi a poukazovala na jejich nesoulad se skutkovými zjištěními i právními závěry soudů. Zdůraznila, že článek byl založen na pravdivém skutkovém základě a že i hodnotící soudy v něm obsažené měly reálný podklad. Odmítla námitku žalobkyně, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, a uvedla, že byl řádně odůvodněn. Současně zdůraznila, že nelze připustit zneužívání práva na odpověď k prezentaci vlastních právních názorů či k revizi soudních rozhodnutí. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Dle § 10 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, „Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“12. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona „Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo