30 Co 123/2026-592 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 81.405,09 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 26. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), a ve zbývající části ohledně 7.930,98 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Současně žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uložil povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 37.035 Kč s tím, že plněním jednoho ze zavázaných k plnění zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních zavázaných k plnění (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 26. 2. 2024, kterou se žalobkyně – po částečném zastavení řízení ohledně 437 nároků pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 25. 7. 2024 na č. l. 84), kdy se původně domáhala zaplacení částky 11.507.782,22 Kč a po částečném zastavení zůstalo předmětem řízení toliko 2.240.417,66 Kč, a dále poté, co bylo dalších 155 nároků vyloučeno k samostatnému projednání (viz usnesení ze dne 11. 4. 2025 na č. l. 131) – podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 89.336,07 Kč. Žalobkyně uvedla, že se této částky domáhá jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem , Jméno účastníka, , bývalého soudního exekutora Exekutorského úřadu , adresa, (dále jen „soudní exekutor“ nebo „vedlejší účastník“), jenž jí jako oprávněné v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu v jím vedených exekučních řízeních nevyplácel veškerá vymožená plnění od povinných, konkrétně: od 1/ , jméno FO, 924,49 Kč, 2/ , jméno FO, 3.779 Kč, 3/ , jméno FO, 5.175,60 Kč, 4/ , jméno FO, 5.215,24 Kč, 5/ , jméno FO, 12.053,77 Kč, 6/ , jméno FO, 2.822 Kč, 7/ , jméno FO, 1.620,83 Kč, 8/ , jméno FO, 44.346,13 Kč, 9/ , jméno FO, 12.869,20 Kč a 10/ , jméno FO, 529,81 Kč (tj. celkem 10 nároků). Nárok na náhradu škody žalobkyně před podáním žaloby uplatnila u žalované, a to konkrétně dne 8. 6. 2023.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako předčasné, přičemž zdůraznila své postavení coby tzv. posledního dlužníka. V této souvislosti uvedla, že soudní exekutor je trestně stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, přičemž s ohledem na hodnotu majetku zajištěného v trestním řízení je pravděpodobné, že žalobkyně bude částečně uspokojena; do skončení adhezního řízení tak nelze učinit závěr o vzniku škody, natož v žalobkyní tvrzené výši. Dále žalovaná k jednotlivým nárokům uvedla, že pokud jde o povinné , jméno FO, a , jméno FO, , nevyplacená vymožená částka v jejich případě nedosahuje částky 3.000 Kč, která byla mezi žalobkyní a soudním exekutorem sjednána v Rámcové smlouvě ze dne 4. 11. 2008 jako minimální částka pro vyplacení, a v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, ani zákonné hranice 1.000 Kč – v těchto případech se tak soudní exekutor do prodlení s vyplacením vymoženého plnění nedostal. V případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, se pak jednalo o dluhy ze směnek, jejichž originály však žalobkyně v rámci předmětných exekučních řízení nepředložila – žalobkyni proto v těchto případech nárok na vyplacení vymoženého plnění nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2024 sp. zn. 20 Cdo 3739/2023). A konečně v případě povinných , jméno FO, a , jméno FO, žalovaná konstatovala, že je proti nim vedeno insolvenční řízení – soudní exekutor tak vymožené plnění vyplatit nemohl, a navíc není vyloučeno, že žalobkyně bude v rámci těchto insolvenčních řízení alespoň částečně uspokojena.4. Vedlejší účastník se připojil k obranné argumentaci žalované. K námitce předčasnosti žaloby a postavení žalované coby tzv. posledního dlužníka navíc zdůraznil, že on sám má vůči žalobkyni milionové pohledávky [odměna za tzv. neúspěšné exekuce dle čl. IV odst. 4 Rámcové smlouvy ze dne 4. 11. 2008 (faktury na částky 1.050.280 Kč, 557.810 Kč a 4.280.630,31 Kč) a dále odměna za předání exekučních věcí v souvislosti se změnou exekutora (faktura na částku 1.915.489,28 Kč)] a že se na žalobkyni obrátil se snahou o smírné řešení věci; tyto skutečnosti však žalobkyně při podání žaloby vůbec nezohlednila. Z těchto důvodů vedlejší účastník ve shodě s žalovanou navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.5. V reakci na obrannou argumentaci žalované a vedlejšího účastníka žalobkyně předně odmítla, že by žaloba byla podána předčasně, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) zdůraznila, že v projednávaném případě žalovaná nemá postavení tzv. posledního dlužníka. Dále uvedla, že ujednání v Rámcové smlouvě ze dne 4. 11. 2008, podle něhož se mohl soudní exekutor odchýlit od zákonného ustanovení a vyplatit vymožené plnění až po dosažení částky alespoň 3.000 Kč, považuje za neplatné, když v době uzavření této dohody nebylo možné se od zákonného ustanovení odchýlit. Pokud jde o vedlejším účastníkem tvrzené soukromoprávní pohledávky, pak ty jsou podle žalobkyně vykonstruované, a navíc jsou vůči jejím veřejnoprávním pohledávkám (nárokům na výplatu plnění přijatého soudním exekutorem od povinných) nezapočitatelné, a tedy zcela irelevantní. Za nedůvodnou pak žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 29 ICdo 77/2023 označila i námitku nepředložení originálu směnky v exekučních řízeních povinných , jméno FO, a , jméno FO, , jakož i námitku týkající se následně zahájených insolvenčních řízení u povinných , jméno FO, a , jméno FO, . V této souvislosti zdůraznila, že plnění od těchto povinných bylo soudním exekutorem vymoženo ještě před rozhodnutím o jejich úpadku, a neexistovala tak žádná překážka bránící tomu, aby soudní exekutor takto vymožená plnění žalobkyni coby oprávněné řádně a včas vyplatil.6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že v exekučních řízeních původně vedených vedlejším účastníkem týkajících se shora vyjmenovaných deseti povinných vystupuje žalobkyně coby oprávněná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (žalobkyně je její nástupnickou společností v důsledku fúze ze dne 10. 10. 2017), a vedlejším účastníkem byla v roce 2008 uzavřena Rámcová smlouva o provádění exekucí, v níž si účastníci v čl. V. odst. 2 sjednali, že vymožené finanční prostředky nebudou soudním exekutorem vypláceny dříve, než by činily alespoň 3.000 Kč, pokud by tím současně nebyl uhrazen zbytek vymáhané pohledávky. Ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 20. 8. 2025, nebylo žalobkyni coby oprávněné vyplaceno v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 924,49 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 5.175,60 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 2.822 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 12.053,77 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 12.869,33 Kč (žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení toliko 12.869,20 Kč), v exekuční věci povinné , jméno FO, vymožené plnění ve výši 529,81 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 42.312,28 Kč (žalobkyně v žalobě tvrdila 46.811,32 Kč), v exekuční věci , jméno FO, peněžité plnění ve výši 1.620,83 Kč a v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 3.779 Kč. V případě povinného , jméno FO, bylo na základě insolvenčního návrhu ze dne 24. 4. 2025 rozhodnuto dne 19. 5. 2025 o jeho úpadku, soudním exekutorem byla přitom veškerá plnění v rámci exekučního řízení tohoto povinného vymožena ke dni 17. 2. 2021. V případě povinné , jméno FO, bylo na základě insolvenčního návrhu ze dne 17. 4. 2024 rozhodnuto dne 30. 4. 2024 o jejím úpadku, soudním exekutorem byla přitom veškerá plnění v rámci exekučního řízení této povinné vymožena ke dni 4. 3. 2024. Žalobkyně nárok na náhradu škody u žalované předběžně uplatnila dne 8. 6. 2023.7. Po právní stránce soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení OdpŠk, zejm. § 3 odst. 1 písm. b/, § 4, § 5 písm. b/ a § 13, ve spojení s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e. ř.“), a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je částečně důvodný. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 a sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) konstatoval, že v projednávaném případě je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, jenž spočívá v tom, že vedlejší účastník v souvislosti s výkonem exekuční činnosti v rozporu s § 46 odst. 4 e. ř. v případech šesti shora vyjmenovaných povinných neprovedl výplatu celé vymožené pohledávky žalobkyni coby oprávněné, a to v rozsahu přesahujícím částku 1.000 Kč, resp. ve smyslu čl. V odst. 2 Rámcové smlouvy o provádění exekucí částku 3.000 Kč. V důsledku tohoto postupu jí způsobil škodu ve výši odpovídající částkám, které žalobkyni coby oprávněné nebyly