§ 156 zákoník práce – Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné pracoviště
Zákon zákoník práce · 262/2006 Sb. · účinné od 1. 1. 2021 · Pracovní právo
Stručně: Paragraf 156 zákoníku práce stanoví, že zaměstnavatelé jsou povinni poskytovat zaměstnancům cestovní náhrady za určité výdaje vzniklé při pracovní cestě nebo cestě mimo pravidelné pracoviště. Zaměstnavatel musí proplatit zaměstnanci náklady na dopravu, ubytování, stravu (stravné) a nutné vedlejší výdaje, které mu vznikly během pracovní cesty. (§ 156 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, znění účinné od 1. 1. 2021)
Klíčová fakta
- Předmět úpravy: Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné pracoviště
- Týká se: zaměstnavatel, zaměstnanec
- Odkazuje na: § 152
- Judikatura: na § 156 odkazuje 43 soudních rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Účinnost: znění účinné nejméně od ; novela předpisu účinná od 1. 1. 2027 tento § nemění
- Zdroj: e-Sbírka, 262/2006 Sb.
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen „stravné“),
e) nutných vedlejších výdajů.
(2) Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).
(3) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů, za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s § 152.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Zaměstnavatel musí proplatit zaměstnanci náklady na dopravu, ubytování, stravu (stravné) a nutné vedlejší výdaje, které mu vznikly během pracovní cesty.
- Pokud zaměstnanec navštíví člena rodiny během pracovní cesty, má nárok na proplacení jízdních výdajů spojených s touto návštěvou.
- Za pracovní cestu se pro účely cestovních náhrad považují i cesty uvedené v § 152 písm. b) a c) (i když tyto konkrétní cesty nejsou v dodaném textu specifikovány).
- Zaměstnavatel může poskytovat i jiné náhrady, ale za cestovní náhrady se považují pouze ty, které jsou v souladu s § 152.
Na co si dát pozor
- Nárok na cestovní náhrady vzniká pouze za podmínek stanovených v hlavě II zákoníku práce.
- Zaměstnavatel může poskytovat i další náhrady, ale ty se nemusí považovat za cestovní náhrady ve smyslu zákona, pokud nejsou v souladu s § 152.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 156
Jak soudy aplikují § 156
Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, je povinen za podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zákoníku práce poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné) [srov. § 156 odst. 1 písm. d) zák. práce].
Zkrácenou pracovní dobu bez snížení mzdy je třeba odlišit od kratší pracovní doby podle § 86 odst. 1 a § 156 odst. 2 zák. práce.
Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, je povinen za podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zák. práce poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (dále též jen „stravné“) [§ 156 odst. 1 písm. d) zák. práce].
Právní otázky
Související
§ 16 Účinnost (Vyhláška o náležitostech a členění regul)§ 24 Účinnost (Vyhláška, kterou se vymezují činnosti vy)§ 21 (Vyhláška federálního ministerstva financ)§ 1 (Nařízení vlády, kterým se stanoví rozsah)§ 9 (Vyhláška o nákladech na stravování a jej)