39 Co 38/2026-125 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím a výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou, podanou , datum, , po žalované domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovanou dne , datum, uzavřel neplatnou smlouvu o životním pojištění, která , datum, zanikla. Neplatnost dovozoval ze zneužívajících ujednání, formulářového typu smlouvy a neurčitých ujednání ve smlouvě. Žalovanou částku požadoval z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, když zaplatil , částka, , bylo mu vyplaceno odkupné , částka, . Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, vznesla námitku promlčení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok je promlčen, proto žalobu zamítl, aniž se zabýval důvodností podané žaloby.3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v důsledku zastoupení advokátem. Ten učinil 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne , datum, , duplika z , datum, , účast u jednání , datum, , vyjádření z , datum, , účast u jednání , datum, ) ;po , částka, , k nim přiznal 6 paušálních náhrad po , částka, , s náhradou za 21 % DPH jde o částku , částka, (§ 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1, § 13 odst. 4, § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif /dále jen a. t./). O lhůtě k plnění rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.4. Proti výroku II podal žalobce nejprve blanketní, později doplněné, odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává. Podle něho měl soud prvního stupně aplikovat ust. § 150 o. s. ř., neboť žalovaná byla tím, kdo způsobil neplatnosti pojistné smlouvy, o neplatnosti smlouvy věděla, místo snahy o nápravu vznesla námitku promlčení. Náklady nejsou účelně vynaložené, neboť žalovaná je profesionálem v oblasti pojišťovnictví disponující vlastním právním oddělením, pro řízení je dostatečně personálně vybavena, řízení se nevymyká případům, které žalovaná běžně řeší. Rekapituloval, že pojistnou smlouvu uzavíral jako spotřebitel, že žalovaná smlouvu formulářového typu připravila, neměl možnost ovlivnit ujednání ve smlouvě s výjimkou nevyplněných polí. Žalovaná zamlčela výši poplatků a nákladů, žalobce nevěděl, o jaké poplatky se snižuje vytvářená kapitálová hodnota pojištění, jaká část bude použita pro tvorbu kapitálové hodnoty pojištění. Podle judikatury jsou takové smlouvy neplatné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Žalobce neplatnost smlouvy nezavinil, nemohl ji sám odhalit. Žalovaná s totožnou vadou uzavřela tisíce smluv. Při sjednání smlouvy neměl podezření na neplatnost smlouvy, žalovaná si od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 vadnosti smluv byla dobře vědoma. Poukaz na zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, značí, že žalovaná si tvořila rezervy z důvodu vzniklých sporů týkajících se neplatných smluv o investičním životním pojištění. Stejná informace se objevuje v dalších účetních závěrkách žalované. Zdůraznil, že žalovaná je součástí nadnárodní skupiny podnikající v oblasti pojišťovnictví, má vlastní právní oddělení a využívá mnoho advokátů. Musela tak znát zákonnou úpravu a judikaturu. Musela vědět, že se bezdůvodně obohacuje na úkor spotřebitelů. Místo snahy o nápravu se snaží námitkou promlčení profitovat na asymetrii vzájemných plnění. Při vznesení námitky promlčení nemohla být v dobré víře. Zdůraznil, že pojistná smlouva obvykle trvá mnoho let, mnohonásobně převyšuje promlčecí dobu, což je pro žalobce nespravedlivé, žalovaná si tak přivlastňuje jeho majetek. Jednání žalované nepovažoval za poctivé, s odkazem na § 6 odst. 2 o. z. dovozoval, že z něho žalovaná nemůže těžit. Znovu shrnoval svou předchozí argumentaci a odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 a uvedl, že nepřiznáním náhrady nákladů nebude žalovaná nepřiměřeně zatížena.5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného výroku a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Zdůraznila, že Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá zásada úspěchu, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř., že právo na náhradu nákladů je součástí práva na spravedlivý proces. Ust. § 150 o. s. ř. umožňuje soudu výjimečně tuto náhradu nepřiznat, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. Jde o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně. Skutečnost, že je žalovaná personálně vybavena, nemůže sama o sobě znamenat, že nenese náklady na právní zastoupení, zejména v případě zastoupení advokátem. Sice má k řešení běžných záležitostí právní oddělení, agenda řešení soudních sporů je odlišnou oblastí. Zastupování nespočívalo ve formální účasti právního oddělení, ale v právním posouzení věci zástupcem, který se s věcí musel seznámit a vyhodnotit ji. Žalovaná byla oprávněna zvolit si svého zástupce, zastoupení advokátem je logickou volbou, jde o spory, které se vymykají běžné agendě. Zdůraznila, že byla žalovanou stranou, která musela hájit svá práva. K tomu odkázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 320/2025. Odmítla tvrzení, že z několika sporů měla dovodit, že všechny smlouvy jsou neplatné. Žalovaná po celou dobu plnila ze smlouvy a poskytovala pojistnou ochranu, což svědčí o tom, že o platnosti smlouvy nepochybovala. Pokud soudy došly v některých případech k závěru o neplatnosti smlouvy, neznamená to neplatnost všech smluv. Žalovaná platnost smlouvy nikdy nezpochybnila. K důvodům aplikace § 150 o. s. ř. odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozovala, že nejsou naplněny. V projednávané věci šlo o běžnou žalobu o zaplacení, řízení vyvolal žalobce, zastoupený advokátem, žaloba byla zamítnuta pro promlčení. Závěr o úspěšnosti žalované v řízení a o jejím nároku na náhradu nákladů řízení tak považovala za správný.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku v mezích, vytyčených odvoláním (ve výroku II - § 206 odst. 3 o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.8. Podle ust. § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.9. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 928/2017 dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobci větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost