53 Co 15/2026-106 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za majetkovou újmu s tím, že v říjnu roku 2013 jí byly doručeny 4 dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období leden, únor, červen a červenec 2012. Na jejich základě a dluhu, který byl podle nich evidován, vydal správce daně dne , datum, rozhodnutí o nespolehlivém plátci DPH (dále jen „rozhodnutí o nespolehlivém plátci“), které bylo publikováno, čímž fakticky došlo k ukončení obchodní činnosti žalobkyně, neboť s ní, jako s nespolehlivým plátcem, nikdo nechtěl obchodovat (v letech 2012 až 2014 byla žalobkyně úspěšným podnikatelem v oboru nákupu a prodeje ocelářských výrobků a provozovala i činnost v rámci koupě a pronájmu zboží a služeb). Žalobkyni vznikla za období 2015 až 2022 škoda (ušlý zisk) v celkové výši , částka, . Rozhodnutí o nespolehlivém plátci bylo zrušeno rozhodnutím správce daně ze dne , datum, po zrušení dodatečných platebních výměrů. Žalovaná namítla absenci nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu a rovněž absenci příčinné souvislosti ve vztahu k uplatněnému ušlém zisku.3. Na podkladě nesporných tvrzení a provedených důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 10. až 27.), přičemž se vypořádal i s tím, proč další provedené důkazy nehodnotil a ani neprováděl další dokazování (bod. 28. a 29.). Skutkový závěr je pak obsahem bodu 31. rozsudku.4. Prvostupňový soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zejména podle § 1 odst. 1 a § 8 odst. 1, 3 OdpŠk. Vyšel z toho, že žalobkyně konstruuje vznik újmy v podobě ušlého zisku, přičemž jeho příčinu spatřuje v tom, že správce daně vydal v prosinci roku 2013 rozhodnutí o nespolehlivém plátci na podkladě jeho předchozí rozhodovací činnosti (vydání dodatečných platebních výměrů) a evidence dluhu žalobkyně na DPH podle dodatečných platebních výměrů. Žalobkyně tvrdila, že vlivem vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci s ní nechtěl nikdo obchodovat, v důsledku čehož jí vznikla ztráta.5. Prvostupňový soud přisvědčil žalobkyni, že správce daně vydal rozhodnutí o nespolehlivém plátci, avšak přehlíží, že toto rozhodnutí mohla napadnout odvoláním s odkladným účinkem (§ 106a odst. 2 ZoDPH, ve znění účinném do , datum, ). Žalobkyně sice rozhodnutí správce daně odvoláním napadla, avšak řízení o odvolání bylo zastaveno z důvodu, že ani přes výzvu neodstranila vady odvolání. Nedošlo tak k naplnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, neboť v případě tohoto rozhodnutí šlo o rozhodnutí prvostupňové, proti kterému byl přípustný opravný prostředek v podobě odvolání. V rámci řízení o odpovědnosti státu za škodu přitom soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, ). Byť mohou nastat situace, kdy jsou později vydaným rozhodnutím popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, je třeba mít na paměti, že jde o naprosté výjimky, jejichž využití je zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost tvrdí, neměl k dispozici, nebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný (srov. Simon, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2019, s. 108). O takovou situaci se v souzené věci nejedná. Nezákonnost rozhodnutí o nespolehlivém plátci nelze vyvozovat z později vydaného rozhodnutí o žádosti ve věci odejmutí statusu nespolehlivé osoby ze dne , datum, . Nejednalo se o rozhodnutí vydané v rámci přezkumu rozhodnutí o nespolehlivém plátci, šlo o rozhodnutí vydané na podkladě pozdější žádosti žalobkyně, po posouzení okolností existujících v době podání žádosti a rozhodování o ní, bez ambice revidovat pravomocné rozhodnutí o nespolehlivém plátci.6. Nad rámec shledání nedůvodnosti žaloby pro absenci nezákonného rozhodnutí jako prvního předpokladu odpovědnosti státu za újmu prvostupňový soud doplnil, že aby bylo možné dospět k závěru o důvodnosti žaloby co do jejího základu, musela by žalobkyně také tvrdit a prokázat vznik majetkové újmy v příčinné souvislosti označeným rozhodnutím orgánu veřejné moci (případně dalšími označenými rozhodnutí). Žalobkyně však ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. srozumitelně nevylíčila, jakými konkrétními skutečnostmi je dána příčinná souvislost mezi dodatečnými platebními výměry a/nebo rozhodnutím o nespolehlivém plátci a vznikem tvrzené škody v podobě ušlého zisku. Prvostupňový soud dále rozvedl, že i v případě, že by dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti, nebylo by možné žalobě vyhovět. Žalobkyně byla poučena, aby tvrdila a prokázala existenci skutečností vedoucích k závěru o tom, že s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodné události, tj. k vydání konkrétního nezákonného rozhodnutí, by došlo k rozmnožení majetku žalobkyně v rozsahu odpovídajícím požadavku na odškodnění v částce , částka, , včetně toho, jaké konkrétní obchodní příležitosti žalobkyni v příčinné souvislosti s kterým konkrétním rozhodnutím ušly, jaký zisk z nich měl pro žalobkyni vyplynout a z čeho konkrétního měl vzejít, dále že žalobkyně byla připravena dostát svým závazkům, z nichž by jí vyplynul zisk, včetně toho, jaké náklady by bylo třeba na dosažení ušlého příjmu vynaložit atd. Žalobkyně reagovala tím, že povšechně konstatovala razantní úbytek „možnosti nabídky a poptávky po obchodní spolupráci s žalobkyní“, jenž měl mít za následek „úbytek možnosti dosahovat výnosů z obchodování s hutním materiálem, případně i v jiných oblastech činnosti“. Žalobkyně rezignovala na podání srozumitelného a strukturovaného popisu toho, jaké konkrétní obchodní příležitosti žalobkyni ušly, jaký zisk z nich měl pro žalobkyni vyplynout, omezila se na formulaci závěru o tom, že pokud by nedošlo k téměř desetiletému omezování žalobkyně, došlo by k rozmnožení jejího majetku minimálně ve výši uváděné v žalobě. K nedostatečným tvrzením žalobkyně navrhla provést důkazy, avšak s respektem k zásadám kontradiktornosti, zásadě rovnosti účastníků a zásadě projednací nebylo možné připustit, aby teprve prováděným dokazováním byly zjišťovány skutečnosti, z nichž by teprve mohla (avšak ani nemusela) vyplynout chybějící žalobní tvrzení. Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení, neboť uspokojivě nezareagovala na vylíčení skutečností vypovídajících o vzniku a rozsahu ušlého zisku. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované.7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Má za to, že tvrdila právně významné skutečnosti. Rovněž má za to, že dostatečně reagovala a označila a doložila důkazy k prokázání svých tvrzení. Z nich vyplývá, že dlouholeté daňové řízení mělo za následek snížení výrobních schopností až do stavu, kdy žalobkyně musela svoji činnost zcela utlumit. Navrhla výpověď tří osob, kteří taktéž předložili čestná prohlášení. Přesto soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, ačkoliv měly sloužit k prokázání příčinné souvislosti mezi rozhodnutími v daňovém řízení a hospodářskou činností žalobkyně a také k prokázání ušlého zisku. Nesouhlasí s tím, že reagovala pouze povšechně. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalobkyně přes poučení soudem nesplnila povinnost tvrzení a neunesla tak břemeno tvrzení o příčinné souvislosti uplatňované škody s tvrzeným nezákonným rozhodnutím, jakož ani o škodě samotné. Nadto rozhodnutí, které žalobkyně označuje za nezákonné, a z něhož primárně odvozuje vznik tvrzené škody, tj. rozhodnutí o nespolehlivém plátci, nebylo nezákonné ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk. Provedení navrhovaných důkazů by tak za této situace bylo nadbytečné, navíc byly uplatněny až po koncentraci řízení.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházel i odvolací soud. Další dokazování nebylo třeba provádět. Správným odvolací soud shledává i samo právní po