53 Co 64/2026-96 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 923,10 Kč (výrok II.).2. Vyšel z žalobních tvrzení, že mezi účastníky byla dne 11. 12. 2023 uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen dne 18. 2. 2024. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč. Po zohlednění dílčí platby ze strany žalovaného ve výši 10 000 Kč je celková výše nároků žalobkyně ve výši 43 500 Kč.3. Žalovaný namítl neplatnost smlouvy, neboť žalobkyně nepostupovala při uzavírání smlouvy a posuzování žádosti žalovaného v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), jinak by musela zjistit, že žalovaný v době uzavření smlouvy mohl být evidován v Centrálním registru dlužníků vedeném společností , registr, . Dále namítl nepřiměřenost smluvního úroku, pokut a dalších poplatků, které jsou v rozporu s dobrými mravy podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně požaduje výrazně vyšší plnění, než jaké by odpovídalo skutečnému dluhu a obvyklým podmínkám na trhu. Navíc využila tíživé finanční situace žalovaného a tím došlo k nerovnováze mezi smluvními stranami.4. Soud prvního stupně po aplikaci § 1810, § 2395, § 2398 odst. 1, § 2399 odst. 1, § 1970, § 2048 o. z. a na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 6.). V bodě 7. stručně shrnul skutkový stav tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 12. 2023 smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal dlužnou částku uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v pěti stejných splátkách opakujících se každých 14 dní ode dne čerpání úvěru do dne konečné splatnosti úvěru, tedy do dne 18. 2. 2024 s tím, že v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou úvěru nebo jakékoli jeho dílčí části po dni konečné splatnosti úvěru bylo sjednáno, že je žalovaný povinen hradit úroky z prodlení - v případě prodlení trvajícího do 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru (včetně) - ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, či trvajícího více než 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru - ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně. Přestože žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč ke dni 11. 12. 2023, žalovaný úvěr žalobkyni neuhradil řádně a včas, a to ani po upomenutí. Námitku žalovaného o spotřebitelském charakteru smlouvy o úvěru považoval soud prvního stupně za vyvrácenou především samotným zněním smlouvy o úvěru, která jednoznačně upravuje její povahu a účel, ve které bylo uvedeno, že se jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru č. , číslo, , přičemž v části II. bod 2.1. smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalobkyně je poskytovatelem nebankovních podnikatelských úvěrů a žalovaný je podnikatelem – fyzickou osobou (označený v úvodu smlouvy svým IČO , IČO žalovaného, ), podnikajícím na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření smlouvy. V bodě II. 2.4. smlouvy o úvěru bylo sjednáno, že úvěr je žalobkyní poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru, tj. nebyl určen k osobní spotřebě úvěrovaného. Prvostupňový soud tak uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jednal při uzavírání smlouvy o úvěru jako podnikatel, tudíž se v daném případě nejedná o spotřebitelskou smlouvu, přičemž poskytnuté finanční prostředky byly použity na financování podnikatelských potřeb žalovaného a nebyly určeny na jeho osobní spotřebu. V důsledku toho vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nesplaceného zbytku úvěru sestávajícího se z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč, sankce ve výši 2 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč. Po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celková výše nároků žalobkyně 43 500 Kč. O příslušenství dlužné úvěrové jistiny bylo rozhodnuto podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 7 923,10 Kč.5. Žalovaný podal proti napadenému rozsudku včasné a přípustné odvolání. Namítl, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, neboť nebylo postupováno při uzavírání a posuzování jeho žádosti v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně o spotřebitelském úvěru. Pokud by žalobkyně řádně zjišťovala všechny skutečnosti, musela by zjistit, že žalovaný v době uzavření smlouvy mohl být evidován v Centrálním registru dlužníků vedeném zájmovým sdružením právnických osob , registr, . Namítl dále nepřiměřenost smluvního úroku, pokut a dalších poplatků, které jsou dle žalovaného zcela v rozporu s dobrými mravy podle § 580 o. z. Žalobkyně požaduje výrazně vyšší plnění, než jaké by odpovídalo skutečnému dluhu a obvyklým podmínkám na trhu. V této souvislosti odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005. Žalobkyně využila tíživé finanční situace žalovaného a tím došlo k nerovnováze mezi smluvními stranami. Takové jednání považuje žalovaný za porušení zásady poctivosti a rovnosti stran. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení eventuelně změnu napadeného rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.6. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, proto je bez významu, zda v době uzavření úvěrové smlouvy figuroval v nějakém soukromém seznamu dlužníků. Úvěr s příslušenstvím odpovídá podnikatelským úvěrům sjednávaným v dané době. Žalovaný neprokázal v řízení před soudem prvního stupně, že by byl v době uzavření smlouvy v tíživé finanční situaci. Žalobkyně této situace žalovaného nemohla zneužít, když jí nebyla známa. Je tak evidentní, že žalovaný nechce plnit své smluvní závazky vůči žalobkyni.7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), kdy z důvodu omluvy stran z nařízeného jednání u odvolacího soudu postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. (tudíž jednal a rozhodoval v nepřítomnosti účastníků), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.8. Podle 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která i přiléhavě právně posoudil.14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že v daném případě nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z. V předmětné smlouvě je žalovaný označen jako podnikatel (uvedeno IČO a adresa místa podnikání), smlouva je uzavírána v souladu s § 2395 o. z. s tím, že se jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru. V čl. II bodě 2.1. je specifikováno, že „Klient je podnikatelem – fyzickou osobou, podnikající na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření této Smlouvy“. V bodě 2.4. je uvedeno, že „Úvěr dle této Smlouvy je Smluvními stranami sjednáván a Společností poskytován výlučně na fin