53 Co 68/2026-210 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 140 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a výrokem II. rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku, která „bude určena v písemném vyhotovení tohoto rozsudku“, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.2. Předmětem řízení zůstal nárok žalobce na zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti se nezákonným trestním stíháním, které bylo vedeno proti žalobci před Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž byl žalobce zproštěn obžaloby.3. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2025, č. j. , spisová značka, , byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. , spisová značka, (a to právě ohledně částky 140 000 Kč s příslušenstvím představující žalobou uplatněný nárok na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání).4. V nyní přezkoumávaném rozsudku soud prvního stupně popsal svá skutková zjištění (bod 9. až 13.), po právní stránce aplikoval vyjmenovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“) a (nově) se zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná po zrušení původního rozsudku. Po aplikaci § 32 odst. 3 věty prvé zákona dovodil, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Žalobce byl v tomto případě zproštěn obžaloby dne 30. 3. 2023, kdy se daného hlavního líčení (u Okresního soudu v , adresa, – poznámka odvolacího soudu) účastnil osobně se svým obhájcem. Tímto rozsudkem byl žalobce zproštěn obžaloby, druhý obžalovaný byl uznám vinným, dne 26. 4. 2023 podal žalobce odvolání do výroku o propadnutí věci ve vztahu ke spoluobžalovanému a dne 23. 8. 2023 odvolací soud usnesením částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obžalovanému č. 1. (, jméno FO, ) ohledně výroku o trestu propadnutí věci, a odvolání žalobce zamítl, přičemž na rozsudku Okresního soudu v , adresa, je vyznačena právní moc dnem 23. 8. 2023. Státní zástupce se v neprospěch žalobce neodvolal, rozsudek mu byl doručen dne 20. 4. 2023 a marným uplynutím lhůty státnímu zástupci pro podání odvolání tak odpadla nejistota žalobce ohledně výsledku daného trestního stíhání – již od tohoto okamžiku musel žalobce vědět, že byl zproštěn obžaloby. Rozsudek Okresního soudu v , adresa, ve zprošťujícím výroku ve vztahu k žalobce nabyl právní moci dne 29. 4. 2023, a od tohoto okamžiku běžela šestiměsíční promlčecí lhůty, která uplynula dne 30. 10. 2023. Žalobce však svůj nárok uplatnil u žalované až 9. 11. 2023 (podle § 14 zákona), tedy v době, kdy již byl promlčen. Námitku promlčení nelze podle soudu prvního stupně považovat za rozpornou s dobrými mravy. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně (podle odůvodnění v bodě 50.) podle poměru úspěchu a neúspěchu, přičemž dospěl k závěru, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu částky 50 423 Kč (ačkoli tento výpočet ve výroku II. rozsudku nijak nezohlednil, a tento výrok zjevně zkopíroval ve znění, jak byl vyhlášen).5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.6. Žalobce směřoval své odvolání proti zamítavému výroku I., čímž byl zároveň napaden i související výrok II. Nesouhlasil s posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně. Uvedl, že až při jednání odvolacího soudu (Krajský soud v , adresa, – poznámka odvolacího soudu) poprvé subjektivně nabyl přesvědčení, že je definitivně nevinný, do té doby žil stále v nejistotě. Uvedl dále, že druhý obžalovaný (, jméno FO, ) podal odvolání „proti vině žalobce“, přičemž žalobce nemá právní vzdělání a nebyl si vědom, že druhý obžalovaný takové právo podat odvolání nemá. Až do odvolacího jednání tedy nevěděl, jak celá záležitost dopadne, a nevěděl ani, že si odvolání nepodal státní zástupce. Ze spisu nevyplývá jediný důkaz o tom, že by toto přesvědčení nabyl dříve (nenahlížel do spisu, písemně se nedotazoval na stav řízení). Závěr soudu, že musel nejpozději ke dni 29. 4. 2023 vědět, že byl obžaloby pravomocně zproštěn, nemá oporu v dokazování. Netuší tedy, kde vzal soud prvního stupně informaci o tom, že zprošťující výrok ve vztahu k němu nabyl právní moci 29. 4. 2023. I kdyby tomu tak bylo, je obecně známou skutečností, že soudy doložku právní moci vyznačují zpětně. K těmto informacím však žalobce nemá přístup a je na 99 % přesvědčen o tom, že doložku právní moci na zprošťujícím rozsudku vyznačil soud prvního stupně až poté, co se konalo jednání u odvolacího soudu, při kterém odvolací soud mimo jiné „odmítnul“ odvolání druhého obžalovaného ve vztahu k žalobci. Uzavřel tak, že o tom, že byl obžaloby pravomocně zproštěn, se nejdříve dozvěděl při jednání odvolacího soudu, které se konalo dne 23. 8. 2023, a pokud svůj nárok uplatnil u žalované dne 9. 11. 2023, stalo se tak v průběhu běhu promlčecí lhůty. Domáhal se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno, popřípadě aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná podala odvolání proti nákladovému výroku II., přičemž namítala zejména to, že tento výrok neobsahuje konkrétní výši částky náhrady nákladů řízení, kterou by měla být povinna žalobci uhradit. Navíc se domnívá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. V podaném vyjádření k odvolání žalobce pak navrhla potvrzení rozsudku v zamítavém výroku I. jako věcně správného.8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, na rozdíl od odvolání žalované.9. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.10. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž uplatnění nároku je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 věty třetí zákona běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabyly právní moci (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, sp. zn. 30 Cdo 2392/2021, jakož i další).12. Dále Nejvyšší soud konstantně judikuje, že pokud odvolací soud přezkoumává rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ohledně několika obviněných, je jeho přezkumná pravomoc vždy vázána na to, kterého z obviněných se odvolání týká, přičemž všechna odvolání podaná ohledně téhož obviněného tvoří relativně uzavřený základ přezkumné pravomoci odvolacího soudu jen ve věci tohoto obviněného (§ 254 trestního řádu), což mimo jiné znamená, že odvolání podaná ohledně jednoho obviněného nemohou zakládat přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k jinému obviněnému, ohledně něhož bylo rozhodnuto týmž rozsudkem. Logickým důsledkem tohoto pojetí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je to, že rozhodne-li odvolací soud o odvolání jednoho obviněného, nemá to samo o sobě žádné důsledky ohledně jiného obviněného (např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 212/2004).13. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se tedy v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním poškozeného ve smyslu § 32 odst. 3 zákona pojí se dnem následujícím po dni vydání pravomocného rozhodnutí o zproštění obžaloby, a nikoliv s okamžikem, kdy se žalobce coby poškozený o vzniklé nemajetkové újmě skutečně dozvěděl. Skutečnost, že po právní moci rozsudku, jímž byl žalobce v postavení obžalovaného zproštěn obžaloby, probíhalo trestní řízení proti jednomu ze spoluobžalovaných ještě ve své odvolací fázi, počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona nemodifikuje a ani nezakládá nejistotu ohledně pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti žalobci jako obžalovanému. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že na zprošťující rozsudek nebyla neprodleně vyznačena dolož