53 Co 79/2026-82 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 17 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. od 20. 5. 2025 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 700 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady újmy z titulu nesprávného úředního postupu žalované jako nadřízeného správního orgánu při vyřizování stížnosti podle § 16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon 106/1999“), když žalobci bylo uloženo usnesením Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, vedeném pod sp. zn. , spisová značka, , uhradit náklady řízení v částce 17 456 Kč.3. Žalovaná nárok neuznává. Ač ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti, když , orgán, rozhodlo o stížnosti žadatele , jméno FO, , předložené dne 22. 7. 2024, až dne 27. 9. 2024, tedy po uplynutí zákonné 15denní lhůty stanovené § 16a zákona 106/1999, není tvrzená škoda v příčinné souvislosti s tímto pochybením. Nadto bylo možné tvrzené škodě ze strany , právnická osoba, zabránit.4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 12. až 17.), přičemž se vypořádal i s tím, z jakého důvodu z některých provedených důkazů žádná skutková zjištění významná pro posouzení věci nečinil, resp. proč neprováděl další dokazování (bod 17. a 18.).5. Prvostupňový soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zejména podle § 3 odst. 1, 2, § 13, § 23 a § 24 OdpŠk. Vyšel z toho, že žalobce uplatnil nárok na skutečnou škodu, sestávající z uhrazených nákladů soudního řízení o žalobě proti jeho nečinnosti, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované spočívající v nerozhodnutí o námitkách pana , jméno FO, (dále jen „Žadatele“) v zákonné lhůtě. Uzavřel, že žalovaná se tím, že nerozhodla v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů podle § 16a odst. 8 zákona 106/1999, dopustila nesprávného úředního postupu. Ohledně vzniku škody vzal za prokázané, že žalobce uhradil náklady soudního řízení o žalobě proti nečinnosti ve výši 17 456 Kč, čímž došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu. Tento stav lze označit jako majetkovou újmu, která nastala v majetkové sféře žalobce. Prvostupňový soud dále uzavřel, že pokud by žalovaná postupovala v souladu s právní úpravou a o stížnosti rozhodla v zákonné lhůtě, nemohlo by dojít ke vzniku škody (spočívající v uložení povinnosti nahradit náklady řízení), jednak proto, že by Žadatel pravděpodobně vůbec žalobu proti nečinnosti nepodal, a pokud by ji podal, nemohla by být úspěšná, a tedy by nebyl dán důvod pro přiznání nákladů řízení Žadateli. Neztotožnil se s námitkou, že žalobce mohl předejít vzniku škody tím, že by o žádosti Žadatele rozhodl i bez rozhodnutí nadřízeného orgánu v rámci prevence škod. Žalobci nelze vyčítat postup podle pořadu práva. Nadto to byl žalobce, který se aktivně snažil minimalizovat škodu tím, že urgoval nadřízený orgán. Činností/nečinností žalobce tak nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.6. Ačkoliv z výše uvedeného vyplývá naplnění obecných předpokladů odpovědnosti, považoval prvostupňový soud za zásadní, že žalobce se domáhá odpovědnosti státu za škodu za nesprávný úřední postup v řízení, v němž vystupoval jako povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona 106/1999 a žalovaná jako nadřízený orgán. Současně zdůraznil, že Žadatel se domáhal postupem podle tohoto zákona sdělení dat ohledně rozhodovací praxe žalobce v oblasti dopravních přestupků. Uvedené je významné pro posouzení, v jaké působnosti (přenesené či samostatné) jsou informace poskytovány. Platí totiž, že v případě územních samosprávných celků (obcí a krajů) je pro určení, kdo je povinným subjektem (a jeho nadřízeným orgánem) a v jaké působnosti jsou informace podle zákona 106/1999 poskytovány, resp. žádosti o informace vyřizovány, klíčové rozlišení, zda se informace týkají samostatné působnosti územního samosprávného celku, nebo působnosti přenesené (tj. výkonu státní správy v přenesené působnosti). Samostatné působnosti se týkají například informace o nakládání s majetkem obce, zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, poskytování dotací aj. Přenesené působnosti se týkají informace o přeneseném výkonu státní správy, například na úseku stavebního a územního rozhodování, živnostenském, ochrany životního prostředí atd. Ve vztahu k samostatné působnosti je přitom jediným povinným subjektem územní samosprávný celek, nikoli jeho jednotlivé orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019).7. Prvostupňový soud uzavřel, že informace byly poskytovány z činnosti žalobce v přenesené působnosti, neboť podle § 103 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je působnost stanovená orgánům obce a kraje výslovně výkonem přenesené působnosti. Činnost žalobce při poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím byla výkonem působnosti přenesené, a nikoli samostatné. Právní úprava odpovědnosti státu za škodu umožňuje domáhat se regresní náhrady po státu v případech, kdy se jedná o činnost výslovně v samostatné působnosti (§ 23 OdpŠk). A contrario jedná-li se o činnost v přenesené působnosti, nelze se takové regresní náhrady úspěšně domáhat, a nárok na náhradu škody vůči žalované tak není po právu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítá, že § 23 OdpŠk na daný případ vůbec nenapadl nedopadá. Žalobce se regresní úhrady vůbec nedomáhal. Svůj nárok uplatnil podle § 13 OdpŠk jako „primární“ nárok subjektu, kterému byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem (nevydáním rozhodnutí včas v zákonné lhůtě), nikoliv jako „sekundární“ regresní nárok územního celku, který sám byl povinen předtím uhradit někomu jinému podle OdpŠk. Žalobce náklady soudního řízení žadateli neuhradil na základě OdpŠk, ale na základě rozsudku vydaného podle s. ř. s. Ostatně žadatel neuplatňoval svůj nárok na úhradu nákladů řízení podle § 14 OdpŠk. Nadto § 23 OdpŠk se týká škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ale žalobce se domáhá škody způsobené nesprávným úředním postupem. Smyslem tohoto ustanovení není vyloučit možnost územního celku domáhat se regresní náhrady proti nadřízenému orgánu za škodu ve věcech týkajících se v přenesené působnosti, když tento zákon s tím vůbec nepočítal. Je-li podle komentářové literatury smyslem § 23 OdpŠk zajistit, aby důsledky způsobené újmy dopadly na ty subjekty, jež újmu skutečně svým jednáním způsobily, je absurdní použitím tohoto ustanovení vyloučit náhradu škody v tomto případě, když soud prvního stupně dokonce uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku škody, to vše v příčinné souvislosti. Soud prvního stupně se přitom nijak nezabýval tím, zda se lze domáhat škody přímo podle § 13 OdpŠk. Zdůrazňuje, že podle komentářové literatury, kterou cituje, odpovídá stát za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním jiným osobám než účastníkům řízení, v jehož rámci k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Z ničeho neplyne, že takovou osobu by nemohl být i prvostupňový orgán, pokud mu vznikne škoda v důsledku nesprávného úředního postupu druhostupňového orgánu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání souhlasí s tím, že věc byla nesprávně právně posouzena podle § 23 OdpŠk. Žalobce se regresního nároku nedomáhá. Podle judikatury správních soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 397/2019 bod 32. odůvodnění, nebo rozsudek Krajského soudu v , adresa, sp. zn. 31 A 47/2024) se uplynutím lhůty pro rozhodnutí o stížnosti nečinným vedle , orgán, stal i samotný , právnická osoba, , a to ohledně poskytnutí požadovaných informací, neboť nadále již nemohl podmiňovat poskytnutí informací žadateli požadováním úhrady za jejich poskytnutí. Právě nečinnost , právnická osoba, ohledně poskytnutí požadovaných informací byla příčinou toho, že nečinnostní žaloba podaná žadatelem byla podána důvodně, v důsledku čehož byly vůči , právnická osoba, přiznány náklady soudního řízení o nečinnostní žalobě, jejichž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá. , právnická osoba, měl na svou nečinnost ohledně poskytnutí informací, byť její vznik nezpůsobil, reagovat, a i s ohledem na prevenční povinnost ve smyslu § 2903 zákona č. 89/2012 Sb. nečinnost odstranit tím, že by požadované informace žadateli poskytl bez požadování úhrady nákladů na jejich vyhledání. Částka představující oprávněné požadované náklady na vyhledání informací (ve výši 1 392 Kč), která by při dodržení tohoto správného postupu