69 Co 71/2026-331 — Městský soud v Praze

1. Ve výroku I. shora označeného rozsudku soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně v řízení dle části páté o. s. ř. domáhala nahrazení výroků I. a III. nálezu , orgán, ze dne 25. 1. 2023 č. j. , spisová značka, ve spojení s rozhodnutím , orgán, o námitkách ze dne 21. 4. 2023 č. j. , spisová značka, soudním rozhodnutím, jímž by byl návrh účastnice , jméno FO, (dříve , jméno FO, ) proti žalobkyni na zaplacení částky 86 764 Kč zamítnut. Současně ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (přiléhavě „účastnici“) na náhradě nákladů řízení částku 72 444,13 Kč.2. , orgán, rozhodoval dle ust. § 1 odst. 1, písm. c) zákona č. 229/2002 Sb., o , orgán, (dále také „zákon o , orgán, “), o návrhu účastnice (navrhovatelky) proti žalobkyni (instituci) na určení neplatnosti 16 smluv o úvěru uzavřených mezi navrhovatelkou – spotřebitelkou a institucí – poskytovatelkou spotřebitelského úvěru, a to 1) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 12. 4. 2018, 2) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 11. 5. 2018, 3) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 17. 8. 2018, 4) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 17. 9. 2018, 5) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 17. 10. 2018, 6) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 19. 11. 2018, 7) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 18. 12. 2018, 8) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 13. 3. 2019 ve znění smlouvy o prodloužení splatnosti úvěru ze dne 17. 4. 2019 č. , číslo, , 9) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 27. 5. 2019, 10) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 17. 6. 2019, 11) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 16. 7. 2019, 12) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 22. 8. 2019, 13) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 23. 9. 2019, 14) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 24. 10. 2019, 15) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 21. 11. 2019 a 16) smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 20. 10. 2020, a o návrhu na zaplacení částky 86 764 Kč, která odpovídá bezdůvodnému obohacení získanému institucí na úkor navrhovatelky plněním podle uvedených úvěrových smluv. Částka 86 764 Kč představuje finanční plnění, které bylo navrhovatelkou na základě neplatných úvěrových smluv zaplaceno navíc, tj. nad vrácené jistiny poskytnutých úvěrů. Navrhovatelka dovodila neplatnost smluv o úvěru jednak ze zjevně nepřiměřené smluvní odměny instituce za poskytnutí úvěrů a jednak ze skutečnosti, že instituce před uzavřením úvěrových smluv neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost navrhovatelky.3. , orgán, ve výroku I. shora označeného nálezu (ve spojení s rozhodnutím o námitkách) uložil instituci povinnost zaplatit navrhovatelce částku 86 764 Kč, ve výroku II. návrh ve zbývající části (v požadavku na určení neplatnosti úvěrových smluv) zamítl a ve výroku III. uložil instituci podle ust. § 17a zákona o , orgán, zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč.4. , orgán, dovodil, že instituce před uzavřením předmětných smluv o spotřebitelském úvěru porušila povinnost dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“), neposoudila úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí ve smyslu ust. § 2 odst. 1, písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a ve smyslu požadavků dovozených judikaturou Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudky ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (viz nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). V důsledku neposouzení úvěruschopnosti navrhovatelky jsou výše označené úvěrové smlouvy absolutně neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž není třeba, aby neplatnost navrhovatelka namítla (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR – Finance s.r.o.). V posuzovaných případech nadto navrhovatelka nezmeškala tříletou promlčecí lhůtu k uplatnění námitky, běžící ode dne uzavření smlouvy, podle úpravy v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022. Z neplatnosti úvěrových smluv a ze zjištěné skutečnosti, že navrhovatelka nad jistinu poskytnutých úvěrů instituci zaplatila částku 86 764 Kč, dovodil , orgán, existenci nároku navrhovatelky na vrácení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Nárok vychází z ust. § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).5. , orgán, zjistil, že navrhovatelka na základě smlouvy o úvěru 1) převzala od instituce 6 000 Kč a uhradila 7 800 Kč, na základě smlouvy o úvěru 2) převzala 8 000 Kč a uhradila 10 400 Kč, na základě smlouvy o úvěru 3) převzala 9 000 Kč a uhradila 11 700 Kč, na základě smlouvy o úvěru 4) převzala 11 000 Kč a uhradila 14 300 Kč, na základě smlouvy o úvěru 5) převzala 13 000 Kč a uhradila 16 900 Kč, na základě smlouvy o úvěru 6) převzala 14 000 Kč a uhradila 18 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 7) převzala 15 000 Kč a uhradila 19 500 Kč, na základě smlouvy o úvěru 8) převzala 15 000 Kč a uhradila 27 000 Kč, na základě smlouvy o úvěru 9) převzala 16 000 Kč a uhradila 19 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 10) převzala 17 000 Kč a uhradila 22 100 Kč, na základě smlouvy o úvěru 11) převzala 18 000 Kč a uhradila 25 200 Kč, na základě smlouvy o úvěru 12) převzala 20 000 Kč a uhradila 26 000 Kč, na základě smlouvy o úvěru 13) převzala částku 22 000 Kč a uhradila 28 600 Kč, na základě smlouvy o úvěru 14) převzala částku 23 000 Kč a uhradila 29 900 Kč, na základě smlouvy o úvěru 15) převzala částku 23 000 Kč a uhradila 37 714 Kč a na základě smlouvy o úvěru 16) převzala částku 5 000 Kč a uhradila 7 250 Kč. Smlouvy o úvěru byly uzavírány elektronicky, úvěry měly být splaceny za cca jeden měsíc najednou spolu s úroky (navrhovatelka vždy uváděla účel úvěru „na auto“, „na domácnost“ a „do výplaty“). Instituce měla před uzavřením úvěrových smluv k dispozici prohlášení navrhovatelky o jejích měsíčních příjmech, prohlášení o tom, že navrhovatelka žije buď sama nebo s dcerou a dále stručné prohlášení o závazcích. Instituce měla k dispozici výplatní pásky zaměstnavatelů navrhovatelky; z těch , orgán, zjistil, že příjmy navrhovatelky byly proměnlivé a obsahovaly nenárokové složky jako prémie a odměny (v některých případech byl zjištěn nesoulad mezi příjmy uvedenými v systému instituce a skutečnými příjmy doloženými výplatními páskami a výpisy z účtů). , orgán, v této souvislosti uzavřel, že instituce si neověřila stálost příjmů navrhovatelky (nevyžádala si pracovní smlouvu, nepotvrdila informaci o příjmech u zaměstnavatelů, neověřila příjmy ve třech na sebe navazujících měsíčních obdobích předcházejíc uzavření každé úvěrové smlouvy). Z těch výpisů z běžného účtu navrhovatelky, které měla instituce k dispozici, zjistil , orgán, nízké či záporné zůstatky, které nedosahovaly výše sjednaných plateb podle úvěrových smluv, a rovněž indicie dalších závazků vůči jiným úvěrujícím společnostem (splátky či úvěry). I institucí předložené otisky nebankovního registru naznačovaly zatížení navrhovatelky dalšími dluhy, případně exekuce (instituce se spokojila s nejasnou informací o vysokém počtu „negativních záznamů“ a nižším počtu „pozitivní záznamů“ bez jakéhokoli upřesnění). , orgán, je přitom z úřední činnosti známo mnoho dalších věřitelů, kteří v době, kdy byly uzavřeny předmětné úvěrové smlouvy, navrhovatelce rovněž poskytovali nové spotřebitelské úvěry nebo jim navrhovatelka již poskytnuté spotřebitelské úvěry měla hradit. Instituce dluhové zatížení navrhovatelky blíže nezjišťovala. Instituce při výpočtu pravidelných měsíčních výdělků navrhovatelky vycházela z paušálních částek životního minima a normativních nákladů na bydlení, nikoliv ze skutečných výdajů domácnosti, ty vůbec nezjišťovala. Při stanovení normativních nákladů na bydlení navíc vycházela z toho, že navrhovatelka bydlí ve „vlastním“ bydlení, ačkoliv měla informaci, že navrhovatelka obývá byt ve vlastnictví , adresa, , který má v nájmu.6. Soud I. stupně před novým posouzením důvodnosti návrhu účastnice vzal dle ust. § 250e odst. 2 o. s. ř. za svá skutková zjištění , orgán, . Na jejich základě došel ke stejným právním závěrům jako , orgán, (využil i stejnou judikaturu Nejvyššího soudu). Soustředil se na otázku, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost účastnice ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění. Zopakoval, že poskytovatel úvěru je povinen jednat s odbornou péčí a před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných a spolehlivých informací. Chráněným zájmem této povinnosti je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěrů, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a zároveň i ochrana poskytovatele a celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s předlužením. Úvěruschopnost se skládá ze dvou složek – schopnosti (ability) a vůle (propensity) úvěr splatit; obě je nutné zohlednit. Poskytovatel musí vycházet z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací; nelze spoléhat na jeden nebo dva doklady, protože to neumožňuje ověřit stálost příjmů, ani průměrnou fin