72 Co 354/2025-68 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 26. 6. 2025 do zaplacení (výrok I) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, jí byla způsobena nemajetková újma, kterou žádá odškodnit částkou 200 000 Kč.3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.4. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že předmětem posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, byl nárok žalobkyně na odškodnění dle zákona č. 89/2012 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změněn zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalobkyně svůj nárok na odškodnění ve výši 150 000 Kč uplatnila před zahájením posuzovaného řízení u žalované dne 31. 3. 2021 a dne 29. 9. 2021 podala u Obvodního soudu pro , adresa, žalobu. U Obvodního soudu pro , adresa, proběhla ústní jednání ve dnech 23. 5. 2022, 2. 9. 2022 a dne 7. 9. 2022 byl vyhlášen částečně vyhovující rozsudek, který byl rozsudkem Městského soudu v , adresa, ze dne 26. 4. 2023 potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 bylo odmítnuto dovolání žalobkyně. Nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2025 byl zrušen nákladový výrok rozsudku Městského soudu v , adresa, , přičemž ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta. Usnesením ze dne 27. 3. 2025 Městský soud v , adresa, znovu rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 4. 2025. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dne 18. 2. 2025 požádala žalovanou o odškodnění popsané nemajetkové újmy, na což žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 31. 3. 2021, v němž žalobkyni sdělila, že její žádost shledala jako nedůvodnou.5. Svá skutková zjištění soud prvního stupně posoudil po právní stránce podle § 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Vzal v úvahu, že hodnocené řízení bylo řízením kompenzačním a trvalo čtyři roky od uplatnění nároku u žalované dne 31. 3. 2021 do dne 9. 4. 2025, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v , adresa, ze dne 27. 3. 2025, jímž bylo hodnocené řízení skončeno. U soudu bylo řízení zahájeno dne 29. 9. 2021 a jeho proběh před prvostupňovým soudem, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem byl plynulý, když jednotlivé úkony soudu i účastníků řízení na sebe přiměřeně navazovaly. U Ústavního soudu sice došlo k průtahu po dobu jednoho roku a tří měsíců, nicméně se jednalo o jediné období nečinnosti dané zvláštním typem tohoto řízení před Ústavním soudem, respektive výjimečností této instituce zabývající se v prvé řadě otázkami ústavnosti. Na základě uvedeného soud prvního stupně shledal celkovou délku posuzovaného kompenzačního řízení jako přiměřenou. Poukázal na to, že během prvních dvou let rozhodly soudy na třech stupních soudní soustavy, a to v přiměřených lhůtách. Jediným pochybením, bylo nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které bylo velmi záhy zhojeno odvolacím soudem po zrušení ústavním nálezem. Zároveň tato část řízení neměla následně zásadní vliv na nejistotu žalobkyně ohledně výsledku řízení. Celková délka řízení byla zapříčiněna rozhodováním o ústavní stížnosti žalobkyně, o které Ústavní soud ČR rozhodl po 14 měsících. Zrušení nákladového výroku odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu lze sice odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu přičíst k tíži, nicméně dle soudu prvního stupně toto mělo zanedbatelný vliv na celkovou délku řízení, když v řízení o nákladech řízení bylo následně rozhodnuto po 23 dnech. Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou pro absenci odpovědnostního titulu zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení pak soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zopakovala své přesvědčení, že v hodnoceném řízení trvajícím čtyři roky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“, z níž plyne, že řízení vedené o odškodnění za jiné kompenzační řízení je řízením v zásadě jednoduchým, které nemá trvat na dvou instancích soudní soustavy déle než dva roky a stát mu má věnovat zvýšenou pozornost (srovnej rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku ze dne 21. 8. 2015, č. 69319/12, a ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii ze dne 21. 12. 2010, č. 7932/04). Dále pak odkázala na rozhodovací praxi Městského soudu v , adresa, , konkrétně na rozhodnutí ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. , spisová značka, , rozhodnutí ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. , spisová značka, , a rozhodnutí ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. , spisová značka, , jimiž bylo poskytnuto poškozeným za kompenzační řízení trvající přes tři roky (tedy za podobnou dobu jako řízení hodnocené) finanční odškodnění. Žalobkyně konečně namítla i to, že skutkovým okolnostem dané věci není přiměřené, aby Ústavní soud rozhodl o její stížnosti až po roce a třech měsících, když o obdobné stížnosti bylo již v minulosti rozhodnuto minimálně čtyřmi nálezy Ústavního soudu (konkrétně nálezem ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23, nálezem ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3194/22, nálezem ze dne 11. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23 a nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22). Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila a navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce.10. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).11. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být tato celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka, tolerovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn.30 Cdo 2098/2012).12. Judikatura je rovněž ustálena v závěru, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat (srovnej unesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srovnej rozsu