34 C 208/2021-50 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 7.296 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7.296 Kč za dobu od 7.5.2019 do zaplacení. V žalobním návrhu uvedl, že žalovaný uzavřel dne 11.4.2019 s žalobcem smlouvu o úvěru. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 6.000 Kč převodem na účet žalovaného, kdy tento úvěr měl uhradit do 6.5.2019 spolu s poplatkem 1.296 Kč. Žalovaný uhradil 1 Kč na odměně za vytvoření uživatelského účtu. Úvěr byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet. Žalovaný skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil, předložené listinné důkazy nevyvrátil. Procesní strany souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu, když žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Žalobce předložil rámcovou úvěrovou smlouvu, která však není žalovaným podepsána. Dále předložil nepodepsanou smlouvu o úvěru [číslo] formulář předsmluvních informací, rovněž žalovaným nepodepsaný. Dle výpisu z účtu ve spojení se sdělením banky byla na účet č. [bankovní účet], vedený na jméno žalovaného, odeslána právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], částka 6.000 Kč dne 11.4.2019 a z tohoto účtu částka 1 Kč dne 29.8.2011 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3.12.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Dopisem ze dne 2.2.2021 mělo dojít k oznámení postoupení a dopisem ze dne 2.2.2021 k odeslání výzvy žalovanému k úhradě dluhu. Dle podacího lístku byla poštovní zásilka odeslána 2.2.2021, doručení žalovanému žalobcem doloženo není. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit (k totožným závěrům srov. aktuální rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.6.2021, č.j. 74 Co 80/2020-184). Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdil, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databázích a nedošlo tak k pochybám o platební schopnosti žalovaného s tím, že k tomuto žalobce výslovně další důkazy nenavrhuje. Shora uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného hodnotí soud jako zcela nedostatečný a pouze formální. Žalobce nijak neověřil skutečný dlouhodobý příjem žalovaného. Žalobce dále nikterak neprověřil skutečné měsíční výdaje žalovaného, jako jsou například náklady na bydlení, splátky dalších závazků či jiné běžné výdaje a náklady. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla žalobcem před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Úvěrová smlouva je proto neplatná. S ohledem na uvedené lze na finanční prostředky poskytnuté žalovanému nahlížet jako na plnění bez právního důvodu dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy žalovaný je povinen vrátit pouze skutečně poskytnutou částku. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce částku 6.000 Kč, na kterou uhradil celkem 1 Kč, zbývá uhradit 5.999 Kč. Uvedená částka se stala splatnou v návaznosti na doručení žaloby dne 23.8.2021, dluh se proto stal splatným 24.8.2021 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s jeho úhradou a žalobci ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku přísluší právo domáhat se úroků z prodlení ve výši v souladu s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. úrok z prodlení. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 5.999 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci úspěšný ohledně 67 % předmětu řízení, neúspěšný ohledně 33 % předmětu řízení (při vyčíslení jistiny a úroku z prodlení ke dni rozhodnutí soudu). Za této situace náleží žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 34 %. Náhrada nákladů řízení se skládá ze soudního poplatku 400 Kč, z odměny za právní zastoupení 600 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby, kterými jsou příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žalobního návrhu. Ke každému úkonu náleží dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada hotových výdajů v částce 100 Kč, celkem 300 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba částku odměny a náhrad navýšit o 21 % náhradu za tuto daň. Celkem se tedy jedná o částku 1.489 Kč, jelikož žalobci náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 33 %, přiznal mu soud na náhradě nákladů řízení částku 506,26 Kč.