5 C 62/2017-538 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalovaný žalobou na obnovu řízení brojí proti usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017-177, kterým odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116. Prvostupňový soud výrokem I. zastavil řízení o zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 3 480 Kč k rukám jejích právní zástupkyně, a konečně výrokem III. rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku. 2. Okresní soud rozhodl dne 13. 9. 2017 o zastavení řízení poté, co žalobkyně vzaly svou žalobu na zaplacení částky 348 000 Kč v celém rozsahu zpět. K odůvodnění žaloby uvedly, že jsou pozůstalými po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 24. 12. 2014. V rámci projednání dědictví před notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudním komisařem, byl stanoven rozsah pozůstalosti a následně byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2015, č. j. 58 D 76/2015 – 50, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2015, schválena dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění a dohoda o rozdělení pozůstalosti dle zákonné posloupnosti. V průběhu tohoto řízení byly vyslechnuty nejen žalobkyně, ale taktéž žalovaný. Žalovaný, ač věděl o hotovosti nacházející se v trezoru zemřelého (342 000 Kč a 256 USD), kterou nadto sám přepočítával za přítomnosti žalobkyň a zemřelého, jak plyne z videozáznamu pořízeného před smrtí [jméno] [příjmení], tuto skutečnost notáři zamlčel a uvedl, že mu nejsou tyto skutečnosti známé. Na základě doloženého videozáznamu byly uvedené částky pojaty do pozůstalosti. Do pozůstalosti tak náleží ½ finanční hotovosti, a to 171 000 Kč a 132,50 USD, po zaokrouhlení částka 174 000 Kč, které se měly rozdělit mezi pozůstalé dcery. Druhá polovina finanční částky v rámci dohody připadla pozůstalé manželce jako vypořádání společného jmění manželů. Ke zpětvzetí žaloby došlo na základě podání žalovaného ze dne 24. 8. 2017, které soud obdržel den před nařízeným jednáním. V tomto podání právní zástupce žalovaného tvrdil, že žalovaný uzavřel se zůstavitelem [jméno] [příjmení] dne 15. 9. 2014 dvě smlouvy (smlouvu darovací na finanční hotovost ve výši 240 000 Kč a 200 USD) a smlouvu o zápůjčce, příkazu a daru ohledně částky 100 000 Kč, přičemž uvedené finanční prostředky zůstavitel daroval žalovanému jako svému ošetřovateli, a to za poskytnutou péči a na obstarání jeho potřeb. Tyto smlouvy současně žalovaný přiložil k podání jako důkaz. Žalovaný tvrdil, že žalobkyním již ničeho nedluží, nedlužil, neboť výše uvedené částky nespadají do dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení]. Na základě těchto skutečností bylo nařízené soudní jednání zrušeno, právní zástupkyně žalobkyň poté, co byla seznámena s pro posouzení věci klíčovými tvrzeními žalovaného doloženými darovacími smlouvami, které měl žalovaný v dispozici od jejich uzavření, vzala žalobu zpět před zahájením prvního jednání ve věci samé. 3. Krajský soud v Brně citovaným usnesením ze dne 19. 7. 2018 potvrdil výrok I. o zastavení řízení, ve výroku II. o nákladech řízení změnil usnesení soudu prvého stupně tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení A) žalobkyni ve výši 41 086,80 Kč, B) žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné ve výši 82 173,60 Kč a C) žalobkyni ve výši 41 086,80 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci usnesení k rukám jejich právní zástupkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Výrokem III. rozhodl o odmítnutí odvolání žalovaného proti výroku III. usnesení soudu prvého stupně a výrokem IV. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení, a to A) žalobkyni ve výši 2 822, 325 Kč, B) žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné ve výši 5 644,65 Kč a C) žalobkyni 2 822, 325 Kč k rukám právní zástupkyně. Usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 23. 8. 2018. 4. Žalovaný [celé jméno žalovaného] tvrdí, že se v posuzované věci oba soudy, jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to tím, že odvolací soud aproboval jednání soudu prvého stupně, který bez patřičného zdůvodnění zrušil již nařízené ústní jednání, straně žalované neposkytl informaci o zpětvzetí žaloby protistranou, uskutečnil veřejné jednání, aniž by přizval kteroukoliv ze stran, čímž straně žalované odebral právo se v dané věci vyjádřit. Žalovaný byl takto zcela zbaven možnosti jednat před soudem. Odvolacímu soudu žalovaný dále vytýkal, že mu nezaslal vyjádření strany žalující a rozhodl bez dalšího, ačkoliv byl opakovaně žádán o nařízení ústního jednání a projednání věci. Taktéž vytkl odvolacímu soudu neúplné poučení o možnosti podat dovolání. 5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017-177 a proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116, podal žalovaný [celé jméno žalovaného] ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. IV. ÚS 3433/18 (č. l. 246 – 247) odmítnuta, stejně jako návrh s ní spojený (návrh na odklad vykonatelnosti). Ústavní soud konstatoval, že u Okresního soudu Brno-venkov probíhal pod sp. zn. 5 C 62/2017 dědický spor mezi žalobkyněmi [celé jméno žalobkyně], [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [celé jméno žalobkyně] (dále jen„ žalobkyně“) a žalovaným [celé jméno žalovaného], o zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím, v němž okresní soud usnesením ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116, rozhodl o zastavení řízení poté, co žalobkyně vzaly žalobu zpět. Zdůraznil, že podaná ústavní stížnosti stěžovatele je nepřípustná za situace, kdy proti výroku pod bodem I. citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení, bylo ve smyslu připojeného poučení možno podat dovolání a stěžovatel této možnosti využil. Ústavní soud se v důsledku uvedeného nezabýval důvodností obsáhlé argumentace stěžovatele, neboť v daném okamžiku nebylo dovolacím soudem rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání. Ústavní stížnost tak byla podána z části předčasně, proto byla shledána nepřípustnou s odkazem na rozhodovací praxi tohoto soudu, z části byla odmítnuta, jelikož návrh byl podaný osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se zdůvodněním, že tento návrh jako návrh akcesorický sdílí zcela osud odmítané ústavní stížnosti. 6. Žalovaný poté podal dne 16. 11. 2018 žalobu pro zmatečnost i návrh na obnovu řízení. 7. Dovolání žalovaného bylo následně usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2019, č. j. 24 Cdo 744/2019-426, které nabylo právní moci 19. 8. 2019, výrokem I. odmítnuto, výrokem II. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni [celé jméno žalobkyně] na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky. Nejvyšší soud uvedl, že ke zpětvzetí žaloby stranou žalující dne 6. 9. 2017 došlo dříve, než začalo jednání, a v tomto případě nemají ostatní účastníci právo vyjádřit nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Dle ustálené praxe soudů při aplikaci ustanovení § 96 o. s. ř., je začátkem jednání sdělení předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3126/18). Skutečnost, že ve věci již bylo soudem prvého stupně nařízeno jednání na 25. 8. 2017, nemá pro závěr, že ke zpětvzetí žaloby dne 6. 9. 2017 došlo před začátkem jednání, žádný význam, neboť jednání ve věci se dne 25. 8. 2017 (ani později) nekonalo. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu zcela respektovalo dosavadní praxi dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak, shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení, nepřípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo dovolání samostatně přípustné ani proti výroku o nákladech řízení a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. Pro posouzení důvodnosti podané žaloby na obnovu řízení je v této věci klíčové osvětlení pojmu„ rozhodnutí soudu ve věci samé“, které zmiňuje § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vymezující přípustnost žaloby na obnovu řízení. Za rozhodnutí soudu ve věci samé je třeba považovat takové rozhodnutí, jímž je rozhodnuto o předmětu, pro který se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za rozhodnutí ve věci samé pokládáno pouze věcné rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž bylo příslušné říze