34 C 326/2021-67 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 19.000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 3.513,60 Kč, kapitalizovaný úrok 10.440,75 Kč, zákonný úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 19.000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení a úrok 23,72 % ročně z 19.000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 14.7.2016 uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem žalovaného (také jako„ právní předchůdce“) společností [právnická osoba], [IČO]. Žalobce nabyl výše uvedenou pohledávku od původního věřitele žalovaného postupní smlouvou z 6.12.2019. Žalovaný žalobci neplnil ani poté, co jej k tomu vyzval předžalobní výzvou z 7.5.2020 odeslanou žalovanému doporučeně dne 10.5.2020. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil, zásilky soudu si nepřebíral a k nařízenému soudnímu jednání se nedostavil. Žalobce v řízení uvedl ohledně zjišťování příjmů a výdajů žalovaného před poskytnutím půjčky pouze obecná tvrzení, podle kterých u žalovaného původní věřitel ověřil majetkovou situaci kontrolou databází, z pracovní smlouvy, nájemní smlouvy, výplatních pásek, výpisu z bankovního účtu a dokladů SIPO. Žalobce ani přes výzvu soudu neuvedl konkrétní zdroje zjištění původního věřitele a ani neoznačil důkazy ke svým tvrzením ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Příjem i výdaje žalovaného byly pouze deklarovány v zákaznické kartě. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný celkem na splátkách uhradil na půjčku ze smlouvy [číslo] ze dne 14.7.2016 částku 7.220 Kč, avšak nevysvětlil, co konkrétně představují částky 2.856,61 Kč a 1.703,39 Kč účtované na poplatcích, a to přesto, že na ně započítával plnění poskytnutá žalovaným před podáním žaloby. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Původní věřitel přenechal žalovanému dne 14.7.2016 v hotovosti a na základě smlouvy [číslo] peněžitou zápůjčku 19.000 Kč s tím, že bylo sjednáno, že žalovaný zaplatí původnímu věřiteli celkovou částku 33.060 Kč, složenou z jistiny 19.000 Kč, úroku 2.660 Kč, poplatku za administrativní činnost 3.800 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek 7.600 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal splatit v 58 týdenních splátkách po 570 Kč splatných vždy v 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy. RPSN u této zápůjčky činí 75,72 %. Žalovaný v zákaznické kartě ze 14.7.2016 uvedl jako místo trvalého pobytu adresu obecního úřadu v Tišnově, dále že bydlí v nájmu v nesezdaném soužití, kdy s partnerkou sdílí společnou domácnost. Dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr od ledna 2011 na dobu neurčitou u [příjmení] [jméno], [IČO], kde má čistý měsíční příjem 19.600 Kč. Celkové měsíční výdaje uvedl žalovaný jako 11.500 Kč, přičemž tyto se skládají z nájmu 6.500 Kč a výdajů domácnosti 5.000 Kč. Přestože v kartě zákazníka je uvedeno, že bylo zaměstnání žalovaného ověřeno osobně, toto tvrzení je bez bližších údajů či vysvětlení. Stejně tak tvrzení žalobce, že informace poskytnuté žalovaným byly ověřeny dokumenty jako je výplatní páska, výpis z účtu, pracovní smlouva, nájemní smlouva, a SIPO, kdy tyto nejsou nijak blíže specifikovány a nebyly soudu předloženy. Zákaznická karta nemá žádné přílohy a údaje v ní tvrzené žalobce ani na výzvu soudu nijak nedoložil ani neoznačil důkazy k jejich prokázání. Žalovaný na zápůjčku poskytnutou předchozím věřitelem uhradil dle tabulky úhrad celkem 7.220 Kč a původní věřitel tyto platby započítal na úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso a to v částkách 2.660 Kč, 2.856,61 Kč a 1.703,39 Kč. Původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku na žalobce smlouvou o postoupení z 6.12.2019. Žalobce oznámil žalovanému, že je postupitelem oznámením z 6.12.2019 odeslaným 7.12.2019 na úřední adresu trvalého pobytu žalovaného. Následně žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky, kterou v předžalobní výzvě z 7.5.2020 vyčíslil částkou 42.376,54 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému doporučeně odeslána na úřední adresu trvalého pobytu dne 10. 5. 2020. Dle ustanovení § 2390 občanského zákoníku vzniká zápůjčka přenecháním zastupitelné věci vydlužiteli zapůjčitelem, aby ji vydlužitel užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. V souladu s ustanovením § 2392 a 2393 občanského zákoníku lze u zápůjčky sjednat úroky i datum vrácení zápůjčky. Žalovaný uzavřel s původním věřitelem smlouvu za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru má spotřebitel povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Ze shora uvedených zjištění ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce, původní věřitel žalovaného, úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil. Pokud žalobce uváděl, že pro posouzení majetkové situace žalovaného vycházel jeho právní předchůdce z pracovní smlouvy, nájemní smlouvy, výplatních pásek, výpisu z bankovního účtu a dalších dokumentů, pak žalobce tyto zdroje informací řádně neoznačil a jím tvrzené skutečnosti nebyly prokázány. Žalobce kromě zákaznické karty žalovaného, která obsahuje pouze tvrzení žalovaného, nepředložil soudu žádné doklady, ze kterých by bylo možné usuzovat na příjem či výdaje žalovaného. Příjem žalovaného ani jeho výdaje tak v řízení prokázány nebyly. Vycházel-li právní předchůdce žalobce při posouzení měsíčních výdajů žalovaného pouze z jeho tvrzení, jedná se o posouzení zcela nedostatečné a formální. Žalobce ani jeho zástupce se navíc k jednání soudu nedostavili. Za této situace soud nemohl poučit žalobce a vyzvat jej ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu k doplnění konkrétních skutkových tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy a označení důkazů k jejich prokázání, konkrétně pak běžných měsíčních výdajů žalovaného, příjmů žalovaného a jeho dalších závazků. Uvedené ustanovení upravuje poučení účastníka přítomného při jednání. V případě, že se žalobce k jednání nedostavil, znemožnil soudu, aby poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu poskytl. Soud za takové situace není oprávněn sdělovat žalobci poučení jinou cestou ani není povinen z tohoto důvodu odročovat jednání (v této souvislosti srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Ve sporném civilním řízení není na místě požadavek žalobce, aby mu soud za situace, kdy se nehodlá jednání zúčastnit, sděloval jiným způsobem předběžný právní názor soudu, zasílal další výzvy k vyjádření či odročoval jednání. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k příjmům výdajům žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ze shora uvedených závěrů navíc vyplývá, že pokud právní předchůdce žalobce nějaké posouzení úvěruschopnosti žalovaného prováděl, pak pouze formálně, aniž by se zabýval skutečnými příjmy a výdaji ve vztahu k počtu sjednaných splátek a jejich výši. V důsledku uvedeného je třeba na případnou úvěrovou smlouvu hledět jako na neplatnou (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný je tudíž povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.