41 C 211/2021-44 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobním návrhem podaným k Okresnímu soudu Brno-venkov dne 27. 4. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 695 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 4. 5. 2007 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřela jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem smlouva o půjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 7 695 Kč (půjčku ve výši 5 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 2 695 Kč), a to v 257 týdenních splátkách po 285 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 3 000 Kč. Dále uvedla, že pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena dne 19. 6. 2015 na [právnická osoba] [anonymizováno] a dále dne 24. 8. 2018 byla postoupena na žalobkyni. Závěrem uvedla, že žalovaný svůj závazek neuhradil ani po odeslání předžalobní výzvy ze dne 12. 4. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným dne 4. 5. 2007 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému půjčku ve výši 5 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši 2 695 Kč v 27týdenních splátkách po 285 Kč. Přílohou smlouvy o zápůjčce byly Smluvní podmínky smlouvy o půjčce. 4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovaným postoupena postupitelem [právnická osoba] na postupníka [anonymizována dvě slova]. Přípisem ze dne 17. 9. 2018 [anonymizována dvě slova]. byla žalovanému oznámena změna v osobě věřitele. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena z postupitele [anonymizována dvě slova]. na žalobkyni. 5. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu dne 12. 4. 2021. 6. Podle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný celkem částku 3 000 Kč. 7. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce na částku 5 000 Kč. Výše zápůjčky byla dohodnuta na 5 000 Kč, žalovanému byla částka vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný měl finanční prostředky vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši 2 695 Kč v 27 týdenních splátkách po 285 Kč, uhradil pouze částku 3 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na [anonymizována dvě slova] a následně na žalobkyni. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky. 8. V projednávaném sporu nejde o právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných. Proto soud v souladu s § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) posuzoval daný závazkový vztah podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013, neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014. 9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 40/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Smlouvu, kterou mezi sebou uzavřeli právní předchůdce žalobkyně a žalovaný dne 4. 5. 2007, soud právně hodnotil jako smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. obč. zák., avšak současně se jednalo o spotřebitelskou smlouvu podle § 52 obč. zák., neboť právní předchůdce žalobkyni ji uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. 10. Na základě zjištěného skutkového stavu však soud učinil právní závěr v tom směru, že ujednání účastníků této smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit současně s poskytnutou jistinou i tzv. souhrnný poplatek ve výši 2 695 Kč je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. K tomuto závěru soud dospěl po porovnání výše půjčené částky (5 000 Kč) a výše souhrnného poplatku (2 695 Kč). Sjednaný souhrnný poplatek tak v daném případě tvoří 53,9 % z půjčené částky. Žalobkyni tak při poskytnutí částky 5 000 Kč měl plynout zisk ve výši 53,9% ze skutečně poskytnuté částky. S ohledem na spotřebitelský charakter dané smlouvy dospěl soud k závěru, že takto nepřiměřeně vysoký sjednaný zisk se příčí dobrým mravům. Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí právní předchůdkyni žalobkyně z poskytnutých prostředků žalovanému a tudíž je jeho ekonomická funkce totožná s funkcí úroků. Soud konstatuje, že občanský zákoník, ani jiné právní předpisy sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši zisku (ať už je nazvána jako souhrnný poplatek, úrok či jinak), avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by nepodléhala žádnému omezení. Soud vycházel rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože žalovaný se za poskytnutí částky 5 000 Kč, kterou byl povinen uhradit v 27 týdenních splátkách, zavázal zaplatit žalobkyni odměnu ve výši 2 695 Kč, což odpovídá 53,9% z poskytnuté částky. Takovýto úrok, jak lze souhrnný poplatek označit, však podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, jež jsou k dispozici na webových stránkách soudů). 11. Za tohoto stavu věci shledal soud ujednání o souhrnném poplatku v rozporu s dobrými mravy, tudíž absolutně neplatným. Protože na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 5 000 Kč a žalovaný z této částky, dle tvrzení žalobkyně, dosud uhradil pouze 3 000 Kč, náleží žalobkyni nárok na zaplacení částky 2 000 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši, kdy nárok na úroky z prodlení z přisouzené částky vyplývá z § 517 odst. 2 obč. zák., přičemž jejich výše je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení (výrok I.), ve zbylé části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.). 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III. rozsudku).