14 C 6/2026-60 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobou ze dne 6. 1. 2026 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 36 372 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 372 Kč ve výši 12 % ročně od 28. 5. 2025 do zaplacení, dále částky ve výši 7 579,77 Kč (smluvní pokuta) a úroku ve výši 72,85 % p. a. z částky 28 772,21 Kč od 28. 5. 2025 do 20. 6. 2025 ve výši 1 339,20 Kč, úroku ve výši 12 % p. a. z částky 28 772,21 Kč od 21. 6. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2025 dosáhne částky 107 769 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dlužná částka představuje neuhrazený úvěr, který poskytl žalovanému.Žalovaný si předvolání k soudnímu jednání spolu s žalobou v úložní době na poště v místě svého bydliště nevyzvedl (fikce doručení podle § 49 odst. 4 o. s. ř. ke dni 13. 3. 2026). Po uplynutí úložní doby byla tato písemnost vhozena dne 17. 3. 2026 do domovní schránky žalovaného. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z listinných důkazů předložených žalobcem.Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, soud zjistil a má za prokázané, že žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel s žalovaným dne 16. 12. 2024 smlouvu o úvěru a poskytl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 29 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 16. 12. 2024. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,85 % splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 133 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2025, to vše dle splátkového kalendáře, který žalobce soudu předložil. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na emailovou adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Celková dlužná částka, kterou měl žalovaný žalobci zaplatit, činila 89 808 Kč.Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného i databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Žalobce dospěl k závěru, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet.Žalobce tvrdí, že žalovaný do data zesplatnění úvěru uhradil celkem částku 4 266 Kč, a to dne 22. 1. 2025 částku 2 133 Kč a dne 10. 3. 2025 rovněž částku 2 133 Kč. Od doby podání žaloby žalovaný žádné další splátky neuhradil.Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, žalobce celý úvěr zesplatnil, a to k datu 26. 5. 2025, na což žalovaného opakovaně upozornil výzvami k zaplacení ze dne 22. 4. 2025 a 23. 5. 2025. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu ze dne 15. 12. 2025 zaslanou zástupkyní žalobce.Podle § 1796 občanského zákoníku neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.U jednání dne 7. 4. 2026 soud poučil zástupce žalobce podle § 118 odst. 2 o. s. ř., že nárok uplatněný v žalobě je možno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť dle názoru soudu je předmětná úvěrová smlouva absolutně neplatná z důvodu lichevního jednání žalobce. Po poučení zástupce žalobce žádné námitky nevznesl ani nenavrhl případné další důkazy.V daném případě je zřejmé, že zjištěný skutkový stav je nutno podřadit pod ustanovení § 1796 občanského zákoníku, který hovoří o tom, že je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání si někdo dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Žalovaný obdržel od žalobce úvěr ve výši 29 000 Kč, přičemž měl dle smlouvy žalobci uhradit celkem částku 89 808 Kč. Tato úroková sazba ve výši 72,85 % p. a. je zcela v rozporu s ustálenou soudní judikaturou a sedmkrát přesahuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy poskytovanou bankami. Toto ujednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, což má podle § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost předmětné smlouvy.Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je v daném případě nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, respektive podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je povinen vydat žalobci to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytnuta částka 29 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil celkem částku 4 266 Kč, pak má žalobce nárok na zaplacení zbývající částky ve výši 24 734 Kč (výrok I). Ve zbytku, včetně nároku na smluvní pokutu a zbytku příslušenství, soud žalobu zamítl. (výrok II).Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě omezených možností spotřebitele (žalovaného) soud zpravidla ukládá zaplatit dlužnou částku ve splátkách. Nicméně žalovaný byl v průběhu řízení nečinný a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit.Soud proto dovodil, že je v možnostech žalovaného splatit dlužnou částku najednou podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., a to v zákonné třídenní lhůtě.Žalovaný byl k vydání bezdůvodného obohacení vyzván mimo jiné výzvou k zaplacení ze dne 22. 4. 2025, přičemž k zesplatnění úvěru došlo k datu 26. 5. 2025. Žalovaný byl tedy ke dni 28. 5. 2025 v prodlení s úhradou celé dlužné částky (bezdůvodného obohacení). Soud proto v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 24 734 Kč (nevrácená jistina) od 28. 5. 2025 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je v souladu s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb.Soud dále rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch obou účastníků byl v tomto sporu v podstatě obdobný.