43 C 61/2026-114 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 9. 2025, který byl převeden do rejstříku C dne 25. 2. 2026, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 445 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o , Anonymizováno, , uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . dne 15. 11. 2000, na jejímž základě byl žalovanému zřízen běžný účet a poskytnut kontokorentní úvěrový limit ve výši 70 000 Kč, dále z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditních karet, uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem , právnická osoba, ., dne 18. 3. 2010, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč. Dluh ze smluv v nárokované výši nebyl žalovaným uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy2. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, elektronický platební rozkaz byl proto zrušen.3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 19. 3. 2026 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem stanovené lhůtě podáním dne 9. 4. 2026.4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.5. Ve věci bylo nařízeno jednání na 30. 4. 2026, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.6. Žalobkyně s odkazem na písemnou žalobu a doplnění uvedla, že žaloba je podávána jednak z titulu kontokorentního úvěru s úvěrovým limitem 70 000 Kč, který byl poskytnut k flexi kontu, tedy běžnému účtu založenému dne 15. 11. 2000 a dále revolvingový úvěr s kreditní kartou na základě smlouvy s týmž právním předchůdcem , Anonymizováno, , druhá smlouva uzavírána ještě s , právnická osoba, . Nebylo řádně hrazeno, došlo k postoupení pohledávky, předžalobní výzvě a následně k žalobě. Co se týká ověřování poměrů žalovaného, pak žalovaný měl dlouhodobě veden účet u banky, bylo vyžádáno i potvrzení zaměstnavatele čl. 79 verte, zejména však poskytovatel měl dlouhodobý důsledný přehled o příjmech a výdajích žalovaného prostřednictvím vedení běžného účtu, tyto údaje byly následně v přiměřeném rozsahu využity k ověření pro účely úvěrových smluv, jak podrobně vysvětleno čl. 80, čl. 99. Pokud se týká revolvingového úvěru, pak původní úvěrový rámec byl 10 000 Kč, avšak tento byl následně navýšen nejprve na 20 000 Kč v červenci 2011 a následně v lednu 2012 na konečný rámec 27 000 Kč, čemuž odpovídá i jistina nároku ad b) petitu, dále je to zřejmé z transakční historie, jak uváděno v doplnění a dokládána přílohami žaloby.7. Soud vyšel dále listinných důkazů smluvní dokumentací, výzvou, postoupením pohledávky, posouzením úvěruschopnosti, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, bilancí.8. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.9. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá úhrady pohledávky ze smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným a ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným, které právní předchůdkyně následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupila na žalobkyni, což bylo prokázáno dokumentací k postoupené pohledávce, na jejichž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, je v celém rozsahu důvodná.10. Bylo prokázáno smlouvou o flexikontu ze dne 15. 11. 2000, že žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 70 000 Kč, dále byl žalovanému smlouvou zřízen běžný účet č. , č. účtu, . Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 18. 3. 2010 bylo dále prokázáno, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr se schváleným úvěrový rámcem ve výši 10 000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že úvěrový rámec byl následně postupně navýšen až na částku 27 000 Kč.11. Soud předně neshledal pochybnosti ohledně platnosti smlouvy z důvodů posouzení úvěruschopnosti podle ustanovení § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž obě tvrzené smlouvy byly uzavřeny ještě před účinností předmětného zákona i předcházejícího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětné smlouvy dále nemůžou být shledány ani neplatnými z důvodu rozporu s dobrými mravy, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, viz např. nálezy I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a III. ÚS 4129/18, neboť poskytovatel úvěru ověřoval osobní, majetkové, příjmové a výdajové poměry žalovaného, a to na podkladě podrobné analýzy příjmů a výdajů žalovaného, rovněž jeho základních osobních poměrů, vyhodnocení jejích dalších závazků.12. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno plně dle bankovních standardů, žalobkyně vycházela mj. též z údajů zjištěných z vedení běžného účtu žalovaného, přičemž v daném případě se jednalo o dlouhodobé poskytování služeb žalovanému vycházejících z vedené běžného účtu, s řádnou realizací smluvního vztahu po dobu dosahující takřka 23 let.13. Žalobkyní byla prokázána výše nároku a její dílčí složky, žalobkyně srozumitelně vysvětlila, z jakých dílčích částek se skládá nárokovaná částka.14. Byl prokázán nárok na částku 57 726,37 Kč, odpovídající neuhrazené jistině ze smlouvy o kontokorentním úvěru, poplatků a smluvních pokut ve výši 3 688,59 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 557,52 Kč, dále byl prokázán nárok na jistinu ve výši 21 985,04 Kč, odpovídající jistině ze smlouvy o revolvingovém úvěru, poplatků ve výši 3 045 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 301,18 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 151,92 Kč. Žalobkyně výši nároku srozumitelně vysvětlila a prokázala patřičnou dokumentací, zejména přehledným výpisem z úvěrového účtu (čl. 81), výpisy z běžného účtu a výpisy ke kreditní kartě a platební historií, ze kterých je zřejmé, z jakých dílčích částek se skládá nárokovaná částka.15. Rovněž byl prokázán nárok na smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně, za dobu od 31. 12. 2024 do zaplacení v případě smlouvy o kontokorentním úvěru, a za dobu od 15. 12. 2024 do zaplacení v případě smlouvy o revolvingovém úvěru, oboje z neuhrazené částky jistiny, dále nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 25. 5. 2025, resp. od 23. 5. 2025, do zaplacení, z neuhrazené částky jistiny a splatných poplatků, jak nárokováno žalobkyní.16. Smluvní úrok je nárokován v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, který se dle přechodných ustanovení novely č. 186/2020 použije tehdy, dostal-li se dlužník do prodlení po dni nabytí účinnosti novely, i když smlouva byla uzavřena před nabytím její účinnosti, což odpovídá projednávanému případu, když novela nabyla účinnosti dne 24. 4. 2020, žalovaný se dostal do prodlení poprvé po účinnosti novely, současně prodlení žalovaného přesáhlo 90 dnů. V daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že smluvní úrok dle úrokového lístku banky ve výši 12,75 % ročně, a to jak ve vztahu ke kontokorentnímu, tak i ve vztahu k revolvingovému úvěru, náleží tak v plné výši, neboť je nárokován ve výši odpovídající sazbě zákonného úroku z prodlení, která činí 12,75 %.17. K tomu soud dále ověřil, že poskytnutý úvěr byl zatížen smluvní úrokovou sazbou ve výši, která zcela odpovídala úrokové míře obvyklé v době čerpání úvěrů, tedy úrokové míře v době čerpání obvyklé, stanovené zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).18. Výrokem I. proto bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno.19. Žalobkyně byla v řízení ve vztahu k žalovanému plně úspěšná, má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva.20. Výrokem II. proto byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 458 Kč, dále z odměny za právní zastoupení podle 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) advokátního tarifu po 4 580 Kč, a sice převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, sepis žaloby, pod což soud zahrnuje i doplnění žaloby na výzvou soudu o náležitosti, které měly být obsaženy již v žalobě, a za účast na jednání dne 30. 4. 2026. Ke všem úkonům náleží podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální částka náhrady hotových výdajů 450 Kč. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka odměny a náhrad se tak navyšuje o 21 % sazby daně, tj. o částku 4 226 Kč, na 24 346 Kč. Celkem tak žalobkyni na náhradě nákladů řízení přísluší 24 346 Kč + 3 458 Kč = 27 804