11 C 254/2025-36 — Okresní soud v Blansku

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 288,19 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne , datum, žalovaný jakožto fyzická podnikající osoba se žalobkyní smlouvu o úvěru s jistinou úvěru ve výši 10 000 Kč. Přílohu smlouvy tvoří Všeobecné obchodní podmínky, Ceník a Zásady zpracování osobních údajů. Na základě této smlouvy žalobkyně umožnila žalovanému čerpat úvěr. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránek společnosti , Anonymizováno, v souladu s čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Splatnost si strany sjednaly nejpozději do 30 dnů ode dne poskytnutí finančních prostředků, konkrétně tedy na , datum, . Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný se rozhodl využít službu ", Anonymizováno, ", kterou věřitel nabízel v rámci sjednání úvěru. Tato služba je zpoplatněna jednorázovým poplatkem, který činí 199 Kč. Celková dlužná částka činí 13 699 Kč (jistina + poplatek za poskytnutí úvěru+ expresní projednání žádosti). Žalobkyně také požaduje úroky z prodlení z celé dlužné částky v souladu s čl. 4 odst. 4.1. smlouvy, které činí 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Žalobkyně také požaduje uhrazení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jejíž minimální výše činí 1 200 Kč. Žalovaný také dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 13 699 Kč od , datum, do , datum, , celkem ve výši 5 589,19 Kč.Žalovaný uvedl, že je pravdou, že uzavřel danou smlouvu o úvěru se žalobkyní, nicméně aby mu byl úvěr poskytnut, musela být smlouva z popudu žalobkyně uzavřena v režimu podnikatelského úvěru, neboť žalovaný měl v té době více nesplacených závazků a negativní záznamy v bankovním i nebankovním registru dlužníků, byl ve finanční tísni a těžké životní situaci. Smlouva je neplatná, úvěruschopnost zkoumána nebyla. Namítl rozpor s dobrými mravy, neboť částka, kterou má uhradit nad rámec půjčené jistiny, je zjevně nepřiměřená, a to včetně úroku z prodlení. Je připraven vrátit poskytnutou jistinu, v ostatním navrhl žalobu zamítnout.Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalovaný obdržel tentýž den od žalobkyně na svůj peněžní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný je v ní označen nikoliv datem narození, ale identifikačním číslem, podle článku 2.2. smlouvy je účelem poskytnutí peněžních prostředků rozvoj podnikání žalovaného a žalovaný se zavázal využít úvěr jen tímto způsobem. Žalovaný prohlásil, že má dostatek finančních příjmů na vrácení úvěru a zároveň na běžný provoz svého podnikání. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p.m. z jistiny a poplatkem za službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč do 30 dnů od poskytnutí peněžních prostředků.Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že smlouvu uzavíral v rámci podnikatelské činnosti a že zápůjčka byla poskytnuta na konkrétní podnikatelský účel. Dále žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, zejména, že prověřila tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. V tomto směru soud žalobkyni nemohl poučit, neboť se z jednání dne , datum, omluvila, a tato poučovací povinnost se vztahuje výlučně na účastníky přítomné u jednání.Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že smlouvu uzavíral v rámci podnikatelské činnosti a že zápůjčka byla poskytnuta na konkrétní podnikatelský účel. Nebyl následně ani prokázán závěr, že by byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: V prvé řadě soud zvažoval, zda předmětnou smlouvu posoudit jako smlouvu spotřebitelskou podle §1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle §420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.Spotřebitelský úvěr je finanční produkt s vysokou úrovní ochrany spotřebitele regulovaný zákonem o spotřebitelském úvěru. Tento úvěr může poskytovat pouze poskytovatel, který má licenci od České národní banky a splňuje řadu přísných požadavků. Dlužníkovi zákon přiznává řadu důležitých práv: sjednat si pouze takový úvěr, který bude reálně schopen splácet; transparentně se dozvědět, kolik jej bude úvěr stát; úvěr kdykoli předčasně splatit; platit za prodlení se splácením omezenou částku stanovenou zákonem.Z konstantní judikatury vyplývá, že pro posouzení podnikatelského úvěru je rozhodující faktický stav věci, nikoli formální označení smluvních stran nebo smlouvy samotné. Určitá osoba není podnikatelem již z toho samotného důvodu, že má živnostenské oprávnění; splnění této formální podmínky nestačí. Podnikatelem je jedině za současného splnění podmínky věcné, totiž že na základě podnikatelského oprávnění skutečně samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). Dále i pokud je určitá osoba podnikatelem, je nutné zjišťovat, zda v rámci konkrétní smlouvy jednala v rámci nebo mimo rámec své podnikatelské činnosti. Pokud totiž podnikatel jedná mimo rámec podnikatelské činnosti, může být považován za spotřebitele, a to i když má podnikatelské oprávnění (srov. I. ÚS 1930/11). Soudy také zdůrazňují, že je třeba zkoumat všechny podstatné okolnosti, které by prokazovaly souvislost úvěru s podnikáním, a nepostačuje spoléhat se na formální označení nebo prohlášení ve smlouvě (II. ÚS 1176/21, Okresní soud v Břeclavi sp. zn. 4 C 170/2023). S ohledem na to, že spotřebitel je v právních vztazích chráněn jako tzv. slabší strana (§ 1810 a násl. o. z.), je to právě poskytovatel úvěru, kdo je povinen tvrdit a náležitě prokázat, že peněžní prostředky skutečně byly použity a spotřebovány na podnikatelské účely (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21). Proto dovolává-li se žalobce toho, že smluvní strany jednaly jako podnikatelé, a hodlá-li z toho těžit výhody spočívající v nižších nárocích na tyto smlouvy kladených (nezkoumání úvěruschopnosti, limitace smluvních pokut a sankcí apod.), je povinen prokázat, že úvěr byl poskytnut na podnikatelské účely (shodně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017, a judikatura v něm odkazovaná). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně všech skutečností, vyjmenovaných výše (že žalovaný skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti a že peněžní prostředky byly skutečně určeny na podnikatelské účely) tedy tíží poskytovatele úvěru, tedy žalobkyni a je na ní, aby předmětné údaje zjišťovala (v době u