4 C 360/2021-114 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uváděla, že s žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru, v níž se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované kontokorentní úvěr k běžnému účtu č. [bankovní účet] až do výše povoleného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala dodržovat podmínky. Právní předchůdkyně umožnila dne [datum] žalované poskytnutý úvěr na běžném účtu čerpat. Žalovaná své povinnosti porušila zejména tím, že překročila sjednanou výši úvěrového limitu a úvěr řádně nesplácela. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne [datum] aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu [částka] na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] za účelem jeho uhrazení žalovanou v pravidelných splátkách, přičemž toto bylo žalované oznámeno. Žalovaná dlužnou částku nesplatila. Ke dni [datum] došlo k zesplatnění pohledávky a žalované vznikla povinnost jednorázově uhradit zbytek dluhu včetně příslušenství, tedy částku [částka]. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno. Žalovaná ani přes předžalobní upomínku právního zástupce žalobkyně na dlužnou částku ničeho neuhradila. Žalobkyně následně doplnila, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o úvěru ze dne [datum], tedy v době, kdy nebyla zakotvena povinnost posuzování úvěruschopnosti. Při posuzování vycházela z příjmu žalované ve výši [částka]. 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], vyslovil svou místní nepříslušnost a danou věc postoupil Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místně příslušnému. 3. Žalovaná se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila, na svoji obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba], byla dne [datum] uzavřena smlouva o [anonymizováno], na základě které byl žalované zřízen běžný účet č. [bankovní účet], ve které se strany dohodly na využívání bankovních služeb. Právní předchůdkyně se zavázala poskytnout žalované finanční službu spočívající v možnosti žalované disponovat finančními prostředky, žalovaná se zavázala dodržovat podmínky (ze smlouvy o [anonymizováno], z dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum], ze základních produktových podmínek účinných od [datum], sazebníku poplatků, všeobecných produktových podmínek, ze žádosti o povolení debetního zůstatku flexiKredit ze dne [datum]). Žalovaná doložila svůj příjem ve výši [částka] (z potvrzení o výši příjmu). Právní předchůdkyně poskytla žalované bankovní služby a finanční prostředky, žalovaná ovšem podmínky porušovala. Žalobkyně zřídila nový úvěrový účet č. [bankovní účet], na který převedla částku [částka] (z výpisu z úvěrového účtu). Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum] (ze smlouvy o postoupení ze dne [datum], seznamu pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky). Právní zástupce žalobkyně žalovanou vyzval předžalobní upomínkou ze dne [datum] k úhradě dluhu, avšak žalovaná k dnešnímu dni na dlužnou ničeho neuhradila (z předžalobní výzvy a podacího archu). Proti žalované bylo vedeno od roku 2018 dalších šest řízení o zaplacení pohledávek v různých výších a od různých společností a v souvislosti s neplněním uložených povinností jsou proti ní vedena exekuční řízení (z výpisu zapsaných věcí vedených u Okresního soudu v Benešově proti žalované). Zdejším soudem byla žalované uložena povinnost zaplatit [právnická osoba], částku ve výši [částka] s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (z rozsudku pro uznání Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]). 5. Při právním posouzení věci s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud vycházel z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník („ ObchZ“), podle něhož se částí třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy vyplývající ze smlouvy o běžném účtu. Podle § 708 odst. 1 ObchZ se smlouvou o běžném účtu zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele. Pro nepovolený debetní zůstatek vede banka zvláštní účet, který se řídí ustanoveními o úvěru dle § 497 a násl. ObchZ, dle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 499 ObchZ za sjednání závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky, lze sjednat úplatu, pokud poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele. Podle § 501 odst. 1 ObchZ je věřitel povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže o ně byl v souladu se smlouvou požádán. Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši (§ 502 odst. 1 ObchZ) a podle § 504 je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Podle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Pokud jde o úroky z prodlení, soud vycházel z ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ, podle něhož, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, je povinen z nezaplacené částky zaplatit úroky určené ve smlouvě, jinak úroky z prodlení určené předpisy práva občanského. Výši úroků z prodlení stanoví vládní nařízení č. 142/1994 Sb. 6. Soud zohlednil i zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 9 aplikovatelného ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věta druhá aplikovatelného ZoÚS se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR 21/ 2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti