12 C 370/2020 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako neuhrazeného dluhu ze smlouvy o kontokorentním úvěru [číslo] ze dne [datum], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaný se je zavázal spolu se smluveným úrokem vrátit nejpozději do [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci byli vyzváni, aby soudu sdělili, zda souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili (příp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili), soud měl za to, že účastníci s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařizoval jednání. 3. Po provedeném řízení a zhodnocení důkazů podle ust. § 132 o. s. ř. vzal za prokázaný tento skutkový stav: 4. Žalobce (příp. původní věřitel) uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaný se je zavázal spolu se smluveným úrokem vrátit nejpozději do [datum]. Finanční prostředky byly čerpány dne [datum]. Žalovaný i přes upomínky dluh řádně a včas neuhradil (prokazuje: smlouva o úvěru, Výpověď smlouvy o účtu z [datum], Upomínka ze dne [datum], Výpis z běžného účtu za měsíce srpen a září 2019 a Všeobecné obchodní podmínky). 5. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že mezi žalobcem (příp. původním věřitelem) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť žalobce žalovanému poskytl úvěr ve shora uvedené výši, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto povinnost nesplnil, požadoval žalobce splacení úvěru spolu s příslušenstvím dle ust. § 1970 a 1802 obč. zák. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. S odkazem na shora uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 272 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 272 Kč.