10 C 54/2022 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27.10.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výš 1 485 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených televizních poplatků na základě zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Návrh odůvodnila tím, že dle § 3 odst. 4 citovaného zákona, fyzická nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, a je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, se považuje za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud žalobkyni po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval, žalobkyně ho tak zařadila do evidence poplatníků, o čemž žalovaného informovala. Tímto žalovanému vznikla povinnost platit televizní poplatek ve výši stanovené shora uvedeným zákonným předpisem. Jelikož však žalovaný této své povinnosti nedostál, když neuhradil televizní poplatky za měsíc únor 2020 až prosinec 2020, vznikl mu tak z tohoto titulu vůči žalobkyni dluh v celkové výši 1 485 Kč, když výše poplatku za předmětné období činila 135 Kč měsíčně. Poplatek je splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Protože nebyl televizní poplatek žalovaným ani přes výzvu žalobkyně uhrazen včas, je žalobkyně oprávněna požadovat též zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského, a to z každé jednotlivé platby od prvého dne prodlení s jejím zaplacením, ve výši kapitalizované ke dni sepisu žaloby, tedy ke dni 27.10.2021 v částce 168,09 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě, pročež soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů. 4. Soud měl z Výzvy k přihlášení poplatníka České televize ze dne 29.4.2019 včetně doručenky, z Informace o zařazení do evidence poplatníků ze dne 28.8.2019 a z Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne 16.9.2021 za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní vyzván ke sdělení, zda je vlastníkem či uživatelem televizního přijímače s ohledem na to, že je evidovaným odběratelem elektrické energie. Současně byla žalovanému poskytnuta lhůta 30 dnů ode dne doručení výzvy s tím, že pokud ve stanovené lhůtě nebude reagovat a žalobkyni nezašle čestné prohlášení o skutečnosti, že není vlastníkem ani uživatelem televizního přijímače, bude dle zákona o televizních poplatcích zařazen do evidence poplatníků s povinností televizní poplatky hradit. Dále bylo prokázáno, že žalovaný byl přihlášen jako poplatník televizních poplatků v měsíci srpen 2019, a že k 16.9.2021 nebyl televizní přijímač odhlášen. Z dopisu včetně doručenky ze dne 8.3.2021 a 18.5.2021 vyplývá, že žalobkyně zmocnila Českou poštu (službu DINO) k inkasu dluhu žalovaného za nezaplacené televizní poplatky za období od 2/ 2020 do 12/ 2020, tj. za 11 měsíců, v žalobou uplatněné celkové výši 1 485 Kč. Ze specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení soud zjistil, že celková výše úroku z prodlení ke dni 27.10.2021 byla žalobkyní vyčíslena na částku 168,09 Kč. 5. Podle § 3 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon“) je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě5), považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen "provozovatel vysílání ze zákona") po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. 6. Podle § 6 zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. 7. Podle § 7 odst. 1 zákona platí poplatník rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. 8. Podle § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 9. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný jako fyzická osoba byl držitelem televizního přijímače, a proto byl žalobkyní v srpnu 2019 přihlášen k placení televizních poplatků ve smyslu § 3 odst. 2 zákona. Protože žalovaný svoji povinnost zaplatit televizní poplatek za měsíce únor 2020 až prosinec 2020, tedy za 11 měsíců nesplnil, je povinen zaplatit za každý měsíc 135 Kč, tedy celkem 1 485 Kč. Protože je žalovaný v prodlení se zaplacením televizních poplatků, je povinen zaplatit žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 sb., občanský zákoník v zákonné výši, tj. dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne splatnosti každého z poplatků, která je vždy do 15. dne v měsíci podle § 7 odst. 2 zákona. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení vždy jen za dobu do 27.10.2021, proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení za požadovanou dobu v kapitalizované výši 168,09 Kč. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 10. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch a přísluší jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Přestože byla žalobkyně zastoupena v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobkyně je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem, a je tedy personálně i materiálně vybavena k tomu, aby sama uplatňovala nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpávala zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24.7.2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu České televize (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s Českou televizí spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup České televize považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (srov. č.l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do