9 C 127/2021-382 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 2. 2021 domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] (dále také jen„ předmětný pozemek“). Žalobce uvedl, že je ve smyslu ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) právním nástupcem původních oprávněných osob, mimo jiné Ing. [jméno] [celé jméno žalobce]. Právní předchůdce žalobce uplatnil svůj restituční nárok na navrácení nemovitého majetku, tato žádost podaná v roce 1991 byla zaevidována v roce 1993 O tomto nároku bylo z části rozhodnuto tak, že žalobci, případně jeho právnímu předchůdci, nebyly pozemky uplatněné restitučním nárokem vydány. V roce 2017 a 2018 ještě nebylo o celém nároku v plném rozsahu rozhodnuto. Žalovaná pak podle žalobce eviduje nesprávnou výši jeho restitučního nároku ve výši 250 770,15 Kč, přestože hodnota nevydaných pozemků s ohledem na jejich z části stavební charakter ke dni přechodu na státu činila 38, 386.960 Kč, a ¼ z této částky představuje nárok žalobce ve výši 9 596 740 Kč. Žalovaná i přes výzvy žalobce odmítla tento nárok přecenit, přestože disponuje značným aparátem a prostředky ke zjištění skutečné výše restitučního nároku, a měla k dispozici potřebné doklady. Žalobce tak byl nucen sám vyhledat historické podklady ke správnému ocenění svého restitučního nároku, vyhledat vhodné náhradní pozemky ve správě žalované, a musel podat předmětnou žalobu, aby se domohl svého nároku. O vydání tzv. náhradních pozemků usilovali i právní předchůdci žalobce, kteří se účastnili tří veřejných nabídek na vydání náhradních pozemků, a stejně tak nebyl úspěšný žalobce, který se zúčastnil jedné veřejné nabídky. Závěr žalované, že žalobci nelze vydat tzv. náhradní pozemky jinak než v rámci veřejné nabídky, byl překonán soudní judikaturou. Žalovaná navíc upřednostňuje úplatné převody před bezúplatným uspokojováním nároků restituentů a nabízí ve veřejných nabídkách pozemky podřadné kvality, které neodpovídají kvalitě odňatých pozemků. Žalobce proto v postupu žalované spatřoval liknavý a svévolný postup. Žalovaná rovněž nerespektovala vydané předběžné opatření týkající se pozemku požadovaného žalobcem jako náhradní pozemek v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ, a pokusila se takto zajištěný pozemek převést na třetí osobu. Žalovaná dále postupovala vůči žalobci svévolně, když pozemek [číslo] [anonymizováno] v k.ú. [obec], o který žalobce požádal v roce 1992, následně převedla na třetí osobu, jež jej zastavěla, a žalovaná pak z tohoto důvodu v roce 2016 rozhodla, že daný pozemek není možné žalobci vydat. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02, sp.zn. I. ÚS 1895/14 a II. ÚS 4139/16, s tím, že podaná žaloba je jediným prostředkem proti libovůli žalované. Žalobce rovněž uvedl, že o jeho nároku již bylo soudy mnohokrát rozhodnuto a jeho nárok již byl několikrát posuzován Nejvyšším soudem, přičemž žalovaná nebyla ve sporech úspěšná. Pokud jde o náhradní pozemek, je ideální náhradou za pozemky odňaté. 2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že restituční nároky žalobce jsou již zcela uspokojeny, ba co víc, přečerpány o 2 071. 769 Kč. Žalovaná nepostupovala vůči žalobci svévolně a liknavě, a proto mu nesvědčí právo domáhat se vydání náhradních pozemků jinak než dle zákona, přičemž podání žaloby je pouze výjimečným institutem. Podle žalované je třeba při uspokojování nároku žalobce zohlednit pouze dobu od vzniku práva na vydání náhradního pozemku, přičemž pouhá délka trvání restitučního řízení a skutečnost, že si žalobce nevybral žádný z nabízených pozemků ve veřejné nabídce, není důvodem pro podání této žaloby. Dále namítala, že žalobce, ani jeho právní předchůdce nebyli dostatečně aktivní ve snaze získat náhradní pozemky z veřejných nabídek. O nevydání významné části odňatých pozemků bylo rozhodnuto až v roce 2016, přesto žalobce již v té době podával první žaloby na žalovanou. Žalovaná dále uvedla, že odmítá přecenění restitučních nároků, když žalobce většinu pozemků vydává za pozemky stavební, přičemž se však dle tehdy platné územně plánovací dokumentace o stavební pozemky nejednalo. Pokud jde o nabídku pozemků ve veřejné nabídce, tato nabídka byla dostatečná a žalovaná neupřednostňovala třetí osoby v převodu náhradních pozemků před žalobcem. Žalobce se nad to dlouhou dobu nesprávně domníval, že náhradní pozemky musí být v lokalitě, ke které se váží zájmy jeho rodiny a srovnatelné velikosti a kvality jako odňaté pozemky. Předmětný pozemek vybraný žalobcem považovala žalovaná za nevydatelný, a to s ohledem na plánovanou veřejněprospěšnou stavbu, resp. prostor kolem ní, kdy je třeba brát v úvahu i vedlejší stavby, které mohou být realizovány mimo koridor vymezený pro samotnou veřejněprospěšnou stavbu (pozemní komunikace) a mohly by zasahovat i na pozemek vybraný žalobcem. Závěrem zmínila i tzv.„ žaloba z lepšího práva“ kdy stran předmětného pozemku je u zdejšího soudu pod sp. zn. 18 C 313/2020 rovněž uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu tohoto pozemku, přičemž řízení vedené pod sp. zn. 18 C 313/2020 bylo zahájeno již dne 5. 10. 2020. 3. V průběhu řízení, avšak ještě před zahájením jednání, které se zahajuje přednesem žaloby, vzal žalobce svůj návrh v celém rozsahu zpět, a sice podáním ze dne 13. 1. 2022, a to z důvodu žaloby z tzv.„ lepšího práva“. Navrhl, aby soud řízení zastavil a zároveň, aby bylo rozhodnuto tak, že žalované se přiznává právo na paušální náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť řešit vypořádání restitučních nároků oprávněných osob je pravidelnou agendou žalované a za tím účelem má žalovaná k dispozici vlastní odborný aparát. 4. Žalovaná v podání doručeném soudu dne 24. 1. 2022 požádala o přiznání práva na náhradu nákladů řízení, neboť zastavení řízení nezavinila. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, z důvodu složitosti věci a přetíženosti žalované soudními spory, žalovaná navrhla, aby jí bylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno včetně náhrady za právní zastoupení ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. 5. Dle § 96 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. 6. Dle § 96 odst. 2 věta první o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 7. Dle § 96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. 8. Nakonec, dle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. 9. Jelikož žalobce vzal žalobu zpět dříve, než začalo jednání (tj. jednání ve věci samé, které se zahajuje přednesem žaloby), postupoval soud dle ustanovení § 96 odst. 2 věta první ve spojení s ust. § 96 odst. 4 o. s. ř. a řízení zastavil (výrok I. tohoto usnesení). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť to byl žalobce, kdo zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno a je tak povinen hradit žalované náklady řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu organizačním složkám státu zásadně nenáleží náhrada nákladů právního zastoupení advokátem, protože by měly být dostatečně personálně vybaveny tak, aby se mohly zastupovat samostatně. Výjimečně lze v určitých případech považovat náklady na zastoupení státu advokátem za účelně vynaložené, a to zejména v situaci, kdy předmětem sporu je problematika velmi specializovaná, obtížná, která přímo nesouvisí s oblastí svěřenou do působnosti daného orgánu státní správy (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. III. ÚS 532/17). V takovém případě lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jež se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. V projednávané věci se ale o takovou situaci nejedná. Podle § 1 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, je Státní pozemkový úřad správním úřadem s celostátním působností, který vykonává působnost podle zákona o půdě. Z hlediska působnosti Státního pozemkového úřadu podle zákona o půdě lze za jeho standardní agendu považovat jak spory týkající se hodnoty restitučního nároku, tak i spory týkající se uplatňování nároku žalobou na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s oprávněnou osobou podle zákona o půdě smlouvu o převodu konkrétních náhradních pozemků. Projednávaná věc tak náleží ke zcela běžné agendě žalované. K námitce žalované ohledně složitosti věci a její přetíženosti soud uvádí, že pokud měla žalovaná skutečně za to, že projednávanou věc odborně či personálně ne