8 C 179/2020-51 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 16.000 Kč s obchodním úrokem, se zákonným úrokem z prodlení a částky ve výši 14.928 Kč představující smluvní pokutu. Jednalo se o nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 12. 9. 2017 uzavřené mezi účastníky. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu ve výši 16.000 Kč, sjednané úroky, zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 16.000 Kč od 11. 11. 2017 do 31. 5. 2020 ve výši 14.928 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci a má za prokázáno, že mezi účastníky řízení byla dne 12. 9. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Celková výše úvěru činila 16.000 Kč, počet splátek 36 měsíců po 791 Kč. Datum poslední splátky 20. 9. 2020. Roční úroková sazba 47,3 % a RPSN 65,3 %. Ve smlouvě je uveden účet žalovaného – dlužníka č. [bankovní účet]. V části II. písm. c) smlouvy o úvěru je uvedeno, že se účastníci dohodli, že 90 % celkové výše úvěru bude zasláno na účet dlužníka a 10 % bude zasláno na účet zprostředkovatele uvedený ve smlouvě o úvěru na poslední straně. U žalovaného jsou uvedeny tyto údaje: čistý měsíční příjem 12.800 Kč, příjem domácnosti 0 Kč, výdaje na bydlení 4.000 Kč, rodinný stav svobodný, druh bydlení podnájem (smlouva o spotřebitelském úvěru). Dále byla ve smlouvě o spotřebitelském úvěru v článku IV. bod 2 písm. a) sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení (smlouva o spotřebitelském úvěru). Dále žalobkyně předložila sazebník poplatků s uvedenými poplatky jako přílohu xanon -240 úvěrové smlouvy a přílohu č. 4 – předpis úhrad, kdy měsíční splátka činila 791 Kč a první byla splatná 20. 10. 2017 a poslední splátka č. 33 byla splatná 20. 6. 2020 (příloha č. 3 a č. 4). Žalobkyně pak zaslala na účet žalovaného [číslo] dne 14. 9. 2017 částku ve výši 14.400 Kč. Stejný den zaslala žalobkyně částku ve výši 1.600 Kč na účet č. [bankovní účet] (výpis z účtu ze dne 14. 9. 2017). Dle přílohy č. 1 – obchodních podmínek bodu 10 písm. c) dává zákazník poskytovateli pokyn k převodu peněžitých prostředků v částce 90 % z celkové výše na účet zákazníka a v částce 10 % z celkové výše úvěru na účet zprostředkovatele dle této smlouvy (obchodní podmínky). Žalobkyně zaslala žalovanému dopis s oznámením zesplatnění pro smlouvu [číslo] ze dne 12. 9. 2017 spolu s výzvou k úhradě dlužné částky (přípis, podací lístek). Žalovaný pak žalobkyni neuhradil ničeho (bonita smlouvy, přehled splátek). 4. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména novelu zákona č. 145/2010 Sb. povedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dle kterého, součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 5. Z obsahu smlouvy o zprostředkovatelském úvěru vyplývá, že žalovaný uvedl příjem 12.800 Kč, výdaje 4.000 Kč + 3.500 Kč a rozdíl činí 5.300 Kč. Dle údajů ve spotřebitelské smlouvě z 12. 9. 2017 jsou u žalovaného uvedeny údaje, a to čistý měsíční příjem 12.800 Kč a výdaje 4.000 Kč. Ve všech případech jsou uvedeny závazky 0 Kč. Dle výstupu z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, je zjištění negativní. Dle výplatní pásky za srpen 2017 měl žalovaný čistou mzdu k výplatě 12.119 Kč, za červenec 2017 je výplatní páska nečitelná (výplatní pásky). Dle čestného prohlášení ze dne 12. 9. 2017 činí měsíční výdaj žalovaného 4.000 Kč + 3.500 Kč a je svobodný. Měsíční příjem činí 12.800 Kč. K uvedenému datu pak žalovaný čestně prohlásil, že nemá žádné závazky (čestné prohlášení). V žalobě pak žalobkyně uvedla, že zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, kdy žalovaný žalobkyni prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr je schopen řádně splácet. Žalobkyně pak prokázala, že si před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala příjmy žalovaného, když ověřila uvedeného zaměstnavatele žalovaného a byla jí předložena výplatní páska žalovaným za srpen 2017. Žalobkyně však nedostála odborné péče při zkoumání pasivní stránky majetkových poměrů žalovaného, když nezjišťovala aktivně konkrétní výdaje žalovaného. Žalobkyně neprověřila výdaje tvrzené žalovaným ve výši 4.000 Kč + 3.500 Kč. Žalobkyně neprovedla úkony směřující ke zjištění všech dalších skutečných výdajů žalovaného. Žalobkyně tedy nezjišťovala poměry žadatele o úvěr fakticky, avšak abstrahovala je od skutečností, které neprověřila. Žalobkyně vůbec neprověřila výdaje žalovaného. Pokud žalobkyně neprověřila aktivně výdajovou stránku, tak nedostála svým povinnostem odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud dovodil neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. 6. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65) ... (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 26/2019-80 ze dne 22. 2. 2019). Soud tedy přihlíží k neplatnosti uvedeného právního jednání – předmětné úvěrové smlouvy i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a dovodil absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. 7. Vzhledem k tomu, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona podle § 580 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu a dle shora uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském