16 C 253/2023-25 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, dne , datum, domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , , adresa, , a žalovanou, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši , částka, , jehož výše byla postupně navyšována až na částku , částka, . Ke dni podání žaloby žalovaná dluží neuhrazenou jistinu úvěru ve výši , částka, a smluvní úrok ve výši , částka, . Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou žalované částky, požadovala žalobkyně od , datum, zaplacení zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné právní ani skutkové námitky.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. Aktivní legitimaci ve sporu u žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne , datum, se společností , právnická osoba, , , adresa, , na základě níž přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni.5. Ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne , datum, , ze smlouvy pod stejným číslem ze dne , datum, , ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, a z předžalobní výzvy ze dne , datum, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla , datum, uzavřena pod shora uvedeným číslem smlouva o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut spotřebitelský, neúčelový a jednorázově splatný úvěr ve výši , částka, s tím, že tato částka bude uhrazena do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Celková roční úroková sazba představovala 279,83 %. Smlouvou uzavřenou pod stejným číslem dne , datum, došlo k navýšení celkové jistiny úvěru na částku , částka, , která měla být uhrazena do , datum, , přičemž zápůjční úroková sazba představovala 253,63 % ročně. Smlouvou ze dne , datum, došlo k navýšení úvěru na částku , částka, se stejným datem splatnosti, přičemž zápůjční úroková sazba představovala 247,96 % ročně. K prověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením jednotlivých smluv žalobkyně sdělila, že právní předchůdce žalobkyně vyžadoval k osobě žalované informace z dlužnických registrů a osobní a majetkovou situaci žalované prověřil jen na základě informací o příjmech a výdajích sdělených žalovanou. Žádné doklady týkající se lustrace osoby žalované v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích žalované žalobkyně soudu nepředložila, neboť uvedla, že jimi nedisponuje. Žalovaná na úhradu předmětných závazků ničeho nezaplatila. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky.6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětné smlouvy lze považovat za spotřebitelské úvěry a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelské úvěry, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouvy byly uzavřeny platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že byla ze strany původního věřitele v zákonem požadovaném rozsahu prověřena schopnost žalované uhradit předmětný závazek ve sjednané lhůtě. Za této situace bylo možno žalobkyni přiznat jen neuhrazenou jistinu úvěru ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení, a to dle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).12. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároků, které nebyly důvodné vzhledem k dovození neplatnosti smluv o úvěru. Jednalo se o částku , částka, s příslušenstvím, zahrnující kapitalizovaný úrok z úvěru. Pokud soud dospěl k závěru, že jsou smlouvy o úvěru neplatné a přiznal žalobkyni jen dlužnou jistinu s příslušenstvím, pak se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat zaplacení ve smlouvách sjednaného úroku z úvěru.13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná do 83 % uplatněného nároku, neúspěšná do 17 % z uplatněného nároku, náleží jí tedy náklady řízení ve výši 66 % (83 % - 17 %). Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši , částka, , odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od , datum, , ve výši , částka, za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a výzva před podáním žaloby), odměna ted