16 C 86/2024-21 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, , na základě níž poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši , částka, . Ke dni podání žaloby žalovaná dluží neuhrazenou jistinu úvěru ve výši , částka, , kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši , částka, , celkem , částka, . Dále žalobkyně požadovala zaplacení příslušenství pohledávky, tedy zákonného úroku z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši , částka, .2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , z potvrzení o platbě ze stejného data, z dokladu o zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne , datum, , z předžalobní výzvy ze dne , datum, , jakož i z dalších předložených důkazů má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla elektronickými prostředky na dálku uzavřena dne , datum, pod č. , hodnota, smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnout úvěr ve výši , částka, , který byl úročen 40% sazbou měsíčně, což představuje roční úrok ve výši 480 %. Žalovaná ke dni podání žaloby dlužila celkem částku , částka, , která sestávala z nesplacené části jistiny úvěru ve výši , částka, a ze smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně v kapitalizované výši , částka, . Žalobkyně byla usnesením soudu ze dne , datum, vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem prověřila schopnost žalované hradit předmětný úvěr, a to v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně na předmětnou výzvu nereagovala, rozhodné skutečnosti nedoplnila a soud za této situace vycházel z tvrzení žalobkyně, že majetkové poměry žalované byly ověřovány pouze ve veřejně dostupných databázích bankovního i nebankovního charakteru. Jiné doklady, které by osvědčovaly pravidelné příjmy či výdaje žalované, nebyly soudu předloženy. Jelikož žalovaná neuplatnila žádné námitky proti výši dlužné jistiny úvěru, soud vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní. Žalobkyně současně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně za období od , datum, do , datum, , což představuje v kapitalizované podobě částku , částka, . Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky, avšak na výzvu nereagovala a dlužnou částku neuhradila.5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.8. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.10. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalované jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s náležitou péčí, u žalované nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jejím osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalované fakticky úvěr splácet. Rovněž nebyly žádným způsobem ověřeny výdaje nejen žalované, ale i celé domácnosti. Za této situace nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí předmětného úvěru a žalobkyni lze přiznat jen neuhrazenou jistinu úvěru ve výši , částka, společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 26. 5. 203 do zaplacení, a to dle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).11. Současně soud konstatuje, že úrokovou sazbu ve výši 480 % ročně považuje za sjednanou v rozporu s dobrými mravy, přičemž i z tohoto důvodu by bylo možné smlouvu o úvěru považovat za neplatnou, neboť obvyklá výše úrokové sazby sjednávána v nebankovním sektoru představuje maximálně sazbu ve výši 20% - 40 % ročně.12. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároků, které nebyly důvodné vzhledem k dovození neplatnosti smlouvy o úvěru. Jednalo se o částku , částka, zahrnující kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši , částka, a smluvní pokutu ve výši , částka, včetně zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení, neboť s touto částkou nebyla žalovaná v prodlení. Pokud soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná a přiznal žalobkyni jen dlužnou jistinu se zákonným úrokem z prodlení, pak se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat zapla