14 C 13/2025-27 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 338 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 236,65 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 632,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23 4. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 855,7 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , jenž uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se , adresa, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nevznesl tak žádné právní ani skutkové námitky.3. Soud věc projednal dne , datum, v nepřítomností účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Soud nemohl účastníkům dát žádné poučení, když se na jednání nedostavili. K tomu soud dodává, že žalobkyně sice podáním ze dne , datum, požádala soud o odročení jednání nařízeného na den , datum, z důvodu, že se přes její veškeré úsilí nepodařilo zajistit substituční zastoupení z důvodu „kolize spolupracujících advokátů v Bruntále a okolí (, tituly před jménem, , jméno FO, )“, avšak neuváděla ničeho ohledně důležitého důvodu, proč by se sám zástupce žalobkyně nebyl schopen jednání osobně zúčastnit. Samotná skutečnost, že mají kolizi v jednáních spolupracující advokáti, není důvodem k odročení jednání, když se jednání mohl zúčastnit zástupce žalobkyně, respektive nebyly soudu známy důvody proč by se zástupce žalobkyně nemohl zúčastnit jednání. Lze tak shrnout, že důležitý důvod pro odročení jednání nebyl shledán, a proto jednání proběhlo v nařízeném termínu, a to bez přítomnosti účastníků, respektive i bez přítomnosti zástupce žalobkyně.4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaný uzavřel dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně, kterou je , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se , adresa, , písemnou dohodu nazvanou Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kdy na základě této dohody měl žalovaný obdržet finanční prostředky až do výše 15 000 Kč a tyto prostředky měl po sjednaném čase vrátit i se sjednaným poplatkem a úrokem. Při podpisu této dohody žalovaný obdržel částku 15 000 Kč (důkaz: Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ). Před uzavřením výše uvedené dohody právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vyšla z jeho měsíčních příjmů 20 293 Kč, které měl žalovaný podložené výpisem z účtu a dohodou o změně pracovních podmínek, a jeho výdajů ve výši 12 000 Kč, které se skládají z tvrzených výdajů ve výši 7 000 Kč na bydlení a energie, a dále z tvrzených výdajů ve výši 5 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, přičemž žalobkyně ověřila z vyúčtování služeb, že žalovaný hradí skutečně zálohy na služby ve výši 4 140 Kč, a z výpisu z bankovního účtu pak zjistila, že žalovaný vynakládá mimo jiné i platby za jídlo, kdy po tomto zkoumání žalovaná dospěla k tomu, že žalovaný má dostatek prostředků ke splácení úvěru (důkaz: dohoda o změně pracovních podmínek, výpis z účtu žalovaného, žádost o úvěr, vyúčtování služeb). Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 8 000 Kč (důkaz: transakční historie). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu na základě které jí ke dni , datum, úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, ). Žalovaný byl v předžalobní výzvě ze dne 10. 9. 2024 vyzván k uhrazení dluhu do 25. 9. 2024, přičemž tato výzva mu byla zaslána dne 11. 9. 2024 a následně byla dne 13. 9. 2024 uložena na poště, když žalovaný měl sjednanou výhradu odnášky, avšak žalovaný si zásilku nevyzvedl (důkaz: předžalobní výzva ze dne 10. 9. 2024, podací lístek, výpis ze sledování zásilky č. , Anonymizováno, ).5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalovaným po prověření jeho příjmů a části výdajů písemnou dohodu, dle které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč, kdy následně mu byla téhož dne poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit společně s poplatky a úroky, avšak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně, vrátil pouze postupně částku v celkové výši 8 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni právní předchůdkyní úplatně převedena ke dni , datum, . Žalovaný byl v předžalobní výzvě ze dne 10. 9. 2024 vyzván k uhrazení dluhu do 25. 9. 2024, přičemž tato výzva mu byla zaslána dne 11. 9. 2024 a následně byla dne 13. 9. 2024 uložena na poště, když žalovaný měl sjednanou výhradu odnášky, avšak žalovaný si zásilku nevyzvedl.6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.12. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociál