6 C 260/2018-91 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum], ve znění doplnění ze dne [datum], domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 25.136 Kč představující jistinu úvěru ve výši 19.001,81 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3.837,19 Kč, smluvní pokutu ve výši 1.497 Kč a částku 800 Kč představující náhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného se splácením úvěru. Dále žalobce požadoval smluvní pokutu z dlužné jistiny úvěru ve výši 22.839 Kč za každý den prodlení od [datum] do [datum] ve výši 4.979,12 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 25.136 Kč jdoucí od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 81,71% ročně z částky 19.001,81 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64.886 Kč. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že mezi ním a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 36 splátkách ve výši 1.502 Kč měsíčně. Úrok by sjednán ve výši 120,44 % ročně. Jelikož žalovaná řádně nesplácela, došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Před zesplatněním vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, což nastalo u splátek [číslo]. Žalobce má tedy nárok na smluvní pokutu v celkové výši 1.497 Kč. V důsledku prodlení má žalobce současně nárok na zaplacení náhrady nákladů s tím vzniklých, přičemž tato náhrada činí 200 Kč za každou splátku, s níž byla žalovaná v prodlení o délce 15 dnů. Tato náhrada mu náleží za splátky [číslo] celkem činí částku 800 Kč. Ve smlouvě bylo pro případ, že žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, sjednáno, že jí vzniká povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení, tj. ode dne [datum] do zaplacení. Ve věci byl dne 12. 8. 2019 vydán rozsudek č.j. 6 C 260/2018-45, v němž ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25.136 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25.136 Kč jdoucí od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 4.979,12 Kč. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 v důsledku odvolání žalobce zrušen ve výrocích č. II, kde došlo k částečnému zamítnutí žaloby a č. III., kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc byla vrácena k zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k jednání nařízenému na den [datum] bez omluvy nedostavila. Předvolání k jednání jí bylo doručeno dne [datum]. K jednání soudu se dostavil pouze právní zástupce žalobce. Soud proto věc na základě ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Soud během jednání sdělil obsah usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 s tím, že žalobce vyslovil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, neboť má za to, že použití úvěrových sazeb podle databáze ARAD není odpovídající. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některých z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. Ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právní předpisem upravujícím úroky z prodlení a c) smluvní pokutu. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ustanovení § 1802 o.z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 1806 věty prvé o. z., úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Podle ustanovení § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle ustanovení § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil skutková zjištění a ohledně úroků dospěl k následujícím právním závěrům. Krajský soud ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 vyslovil právní názor, který je pro soud prvního stupně závazný, že při platném uzavření úvěrové smlouvy žalobci náleží úroky obvyklé a nikoli žádné (§ 1802 o.z.), přičemž pro stanovené výše úroků je rozhodující datum podpisu smlouvy, nikoli doba čerpání úvěru. Jak krajský soud uvedl v uvedeném rozhodnutí, podle zveřejňovaných měnových a finančních statistik České národní banky, tzv. systém časových řád ARAD (tabulka B1 .1.2, ukazatel UK 4), úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem ČR na spotřebu s fixací nad jeden rok do pěti let činila 8,85 % ročně v měsíci květnu 2017, tj. v měsíci, kdy byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena předmětná úvěrová smlouva. Po provedeném dokazování dospěl i soud odvolací k názoru, že sjednaný úrok ve výši 120,44 % i žalobcem v žalobě požadovaný úrok ve výši 81,71 % je v rozporu s dobrými mravy (§1 odst. 2 o.z.), a proto je třeba žalobci přiznat úrok obvyklý v době a místě uzavření smlouvy. Soud tedy žalobě vyhověl, co do úroku ve výši 8,85 % ročně z částky 19.001,81 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64.886 Kč, který byl úrokem v době uzavření smlouvy obvyklý a co do zbývajícího úroku ve výši 72,86 % ročně žalobu zamítl. Pro úplnost soud uvádí, že byť odvolací soud ve svém odůvodnění v odst. 34 uvedl, že soud prvního stupně se má zabývat žalobcem nově požadovanými úroky ve výši 20 %, tak ve výroku zrušil celý výrok II., a tudíž se soud zabýval původně požadovanými úroky, tj. 81,71 %. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. (ohledně nákladů odvolacího řízení), podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 12. 8. 2020 ohledně nároku uvedeného ve výroku I. v rozsudku ze dne 12. 8. 2020, č.j. 6 C 260/2018-45, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2019 a dále k 19. 11. 2020 ohledně nároku, o němž bylo opětovně rozhodováno v tomto rozhodnutí v důsledku odvolání žalobce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 74.369,41 Kč, byl úspěšný co do částky 36.557,07 Kč (49,20%) a jeho neúspěch tak činí 50,80 %. Protože poměr úspěchu a neúspěchu je téměř totožný, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.