16 C 181/2018-111 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 7. 2018 po jejím částečném zpětvzetí učiněném dne 17. 9. 2021, pro které bylo řízení částečné zastaveno usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 57.329 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 57.329 Kč od 3. 7. 2018 do zaplacení, částku 12.426,75 Kč a úrok ve výši 8,63 % ročně z částky 49.339,77 Kč od 21. 11. 2017 do zaplacení, kdy se žalobce domáhá tohoto úroku do doby, kdy úrok dosáhne částky 143.942 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalované poskytl částku 50.001 Kč na základě smlouvy o úvěru. [číslo] kterou žalovaná podepsala dne 11. 6. 2017. Žalovaná byla na základě této smlouvy povinna poskytnutou částku zároveň s úrokem ve výši 66,71% ročně žalobci splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2.499 Kč. Žalovaná sjednané splátky řádně neplatila, úvěr byl v důsledku toho zesplatněn. Celkově žalovaná na uvedenou smlouvu zaplatila částku 5.499 Kč. Žalobce tak požaduje dlužnou jistinu, úrok, smluvní pokuty, náhradu nákladů a úrok z prodlení. Dále uvedl, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla žalobcem prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení žalované, a že žalobce ověřil úvěrovou historii žalované v databázích SOLUS a Nebankovního registru klientský informací. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum] a poté na den [datum] a provedl dokazování ve věci, z něhož zjistil následující skutečnosti. Žalobce je právnická osoba existující od [datum] a do předmětu jeho podnikání od [datum] patří i poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Dne 11. 6. 2017 uzavřel žalobce s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] ve které se žalobce zavázal poskytnout žalované částku 50.001 Kč na účet [číslo] a ona se zavázala tuto částku žalobci vrátit i s úrokem ve výši 66,71% ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2.499 Kč. Zároveň byly ve smlouvě ujednány sankce za neplnění závazků žalované. Žalobce žalované dopisem ze dne 14. 6. 2017 sdělil, že úvěr byl schválen. (zjištěno z oznámení o schválení úvěru a z dodejky). Dle společného prohlášení [jméno] [celé jméno žalované] a žalované ze dne 11. 6. 2017, byla [jméno] [celé jméno žalované] majitelkou osobního účtu č. [bankovní účet] a souhlasila s vyplacením peněžních prostředků na základě uvedené úvěrové smlouvy na tento účet a s tím aby z tohoto účtu byly prostřednictvím inkasa hrazeny pravidelné měsíční splátky úvěru. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalované] dala dne 11. 6. 2017 bance, u níž byl uvedený účet veden, příkaz k povolení inkasa ve prospěch účtu [číslo] (zjištěno z uvedeného příkazu) Dle výpisu z účtu č. [bankovní účet] byla dne 13. 6. 2017 z tohoto účtu na účet č. [bankovní účet] vyplacena částka 50.001 Kč pod [variabilní symbol]. Žalobce k výzvě soudu sdělil, že se pokoušel o stržení splátek z uvedeného účtu, avšak jeho pokusy byly neúspěšné. Soudu byl předložen doklad označený jako„ hodnocení klienta“ datovaný dnem 11. 6. 2017, v němž je uvedeno, že žalovaná má pravidelný čistý měsíční příjem 16.000 Kč, že její výdaje činí 3.410 Kč jako životní minimum, 2.000 Kč na bydlení, 500 Kč na ostatní věci jako doprava, kurzy, že rezerva činí 1.000 Kč, u splátek je uvedena„ 0“ a že volné zdroje činí 9.090 Kč. V kolonce„ analýza schopnosti splácet“ je uvedeno, že inkaso nebylo doloženo. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací ke dni 9. 6. 2017 kód příznaku u žalované činil 16, což znamená, že smlouva žalované byla hodnocená jako špatná. Dle výpisu záznamů z registru Solus ke dni 11. 6. 2017 žalovaná byla v prodlení se splátkou částky 2.220 Kč za telekomunikační poplatky a služby elektronických komunikací, a že měla 6 dlužných splátek. Žalobce soudu předložil výzvu k zaplacení dlužných splátek ze dne 15. 9. 2017, ze dne 16. 10. 2017 a ze dne 15. 11. 2017, oznámení o okamžitém zesplatnění úvěru ze dne 19. 11. 2017, ale žádný doklad o doručení těchto písemností žalované. Žalobce zaslal žalované dne 15. 6. 2018 předžalobní výzvu. (zjištěno z uvedené výzvy a podacího archu) Na základě uvedených zjištění soud dospěl k závěru, že v tomto případě je předmětem řízení nárok úvěrujícího vůči úvěrovanému na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení sjednaného úroku, smluvních pokut a náhrady nákladů na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ OZ“), jako spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSÚ“). Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle stávající judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - [číslo] je soud povinen z moci úřední zkoumat, tedy nikoli pouze na základě námitky žalované, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně prověřoval úvěruschopnost žalované a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr žalobce, že žalovaná bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr. Soud se proto zabýval těmito otázkami z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že okolnosti na straně žalované budily pochybnosti, že žalovaná bude schopna sjednaný úvěr řádně splácet, neboť v době uzavření předmětného úvěru měla dle registru SOLUS závazek po splatnosti vůči jinému subjektu ve výši 2.220 Kč, což vůbec není v dokladu o hodnocení poměrů uvedeno, dle NKRI byla smlouva s žalovanou hodnocena jako špatná, žádný doklad o příjmech žalované soudu nebyl předložen, a není tak zřejmé, zda i žalobci byl takový doklad předložen a zda tedy příjmy žalované vůbec ověřoval jinak, než jen na základě prohlášení žalované. Žalobce sice uvedl, že úvěruschopnost žalované posuzoval na základě výpisů z jejího účtu, avšak žádné výpisy soudu nepředložil, a zároveň je toto tvrzení zpochybněno tím, že peněžní prostředky byly na základě žádosti žalované žalobcem poukázány na osobní účet jiné osoby, než je žalovaná, z něhož měly následně být prováděny i splátky. Tudíž vyvstává otázka, zda vůbec žalovaná byla ke dni uzavření úvěrové smlouvy majitelkou nějakého osobního účtu a pokud ano, proč nebyly peněžní prostředky žalobcem poukázány na tento její účet a z něho inkasovány splátky. Dále z předložených dokladů vůbec nevyplývá, jak žalobce došel ke zjištění, že žalované zůstávají„ volné zdroje“ ve výši 9.090 Kč a že měsíční výdaje žalované činí pouze 5.910 Kč, když žádný doklad o výdajích žalované soudu předloženy nebyly a žalobce ani v hodnocení neuvedl, z čeho vycházel. Z