11 C 248/2021-50 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem podaným u soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 17.072,01 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou a sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý spotřebitelský úvěr spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 27.272 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil řádně a včas. Na svůj dluh žalovaný uhradil částku 10.200 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalobcem přešla pohledávka za žalovaným na společnost [právnická osoba], o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalobce po žalovaném požaduje zaplacení celkové částky 17.072,01 Kč sestávající z neuhrazené jistiny 9.689,51 Kč, úroku 601,8 Kč, poplatku za sjednání a poskytnutí úvěru 3.754,92 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru 678,94 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 2.346,84 Kč. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k plnění. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze Smlouvy o úvěru ([anonymizována dvě slova] půjčka) [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], bylo zjištěno, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý spotřebitelský úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši 1.444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 6.000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1.078 Kč a inkasní poplatek ve výši 3.750 Kč. Celkovou částku 27.272 Kč měl žalovaný uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.948 Kč se splatností první splátky do měsíce od podpisu smlouvy. Z přehledu transakcí ke smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný na svůj závazek uhradil celkem 10.200 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo prokázáno, že žalobce se stal věřitelem pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] toto postoupení bylo žalovanému oznámeno. Z Předžalobní výzvy ze dne [datum] s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky v celkové výši 30.532,66 Kč. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvu o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Po provedeném dokazování a za užití shora citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru (§ 2395 o. z.), jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 15.000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky, společně se sjednaným úrokem, žalobci zaplatit formou pravidelných měsíčních splátek (§ 2395 o. z.), což žalovaný řádně neučinil. Soud shledal žalobu jako důvodnou v části neuhrazené jistiny a úroku, tj. v rozsahu částky 10.291,31 Kč, včetně úroku z prodlení z dlužné jistiny (§ 1970 o. z.), a to ve výši odpovídající ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť se žalovaný ocitl v prodlení se splácením peněžitého dluhu vůči žalobci. Co se týče nároku žalobce na zaplacení poplatků v celkové výši 6.780,70 Kč, pak tento soud výrokem II. zamítl, neboť jej považuje za sjednaný v rozporu se zákonem. Podle ust. § 2395 o. z., za poskytnutí úvěru úvěrovaný zaplatí úroky, jinou úplatu sjednat nelze. S odkazem na rozhodnutí Krajského soud v [obec] (sp. zn. 14 Co 3/2012) a rozhodnutí [název soudu] v rozhodnutí (sp. zn. 28 Co 33/2003) dle kterých úplatu za sjednání závazku zná pouze obchodní zákoník v ustanovení § 499 a takovou úplatu může požadovat pouze věřitel, který je bankou ve smyslu zákona [číslo] Sb., o bankách, u něhož poskytování úvěrů je součástí podnikatelské činnosti ve smyslu tohoto zákona. Předchůdce žalobce v postavení věřitele v době poskytnutí peněžních prostředků žalovanému nebyl bankou ve smyslu uvedeného zákona. Proto soud žalobě v části týkající se tohoto poplatku nemohl vyhovět (§ 588 o. z.). Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce jen nepatrně vyšší, než byl jeho neúspěch, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.