6 C 117/2021-142 — Okresní soud v Břeclavi

1) Žalobce podal prostřednictvím svého zástupce dne 2. 5. 2021 u soudu žalobu, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení částky 28.960,36 Kč s příslušenstvím. V žalobě je uvedeno, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 2015 byl zaměstnán u žalovaného jako řidič. Vzhledem k tomu, že žalobce byl žalovaným, jakožto zaměstnavatelem, převeden na pracoviště v Hodoníně, přičemž žalobce bydlí v Břeclavi, tímto žalobce nárokuje na žalovaném proplacení cestovních náhrad, a to od převedení z místa dřívějšího pravidelného pracoviště v Břeclavi na nové pracoviště v Hodoníně. Konkrétně žalobce vůči žalovanému nárokuje cestovní náhrady realizované osobním automobilem, [registrační značka] ([anonymizováno]), v roce 2020 od června do prosince 2020. Specifikaci jízdy provedl žalobce v žalobě: <b>Počet jízd mimo pravidelné pracoviště</b> a) Červen 2 x, červenec 23 x, srpen 22 x, září 19 x, říjen 17 x, listopad 19 x, prosinec 8 x. Celkem 110 x. b) Ujetá vzdálenost za jednu cestu mimo pravidelné pracoviště a zpět Tam 20,8 km, zpět 20,7 km, celkem 41,5 km. c) Ujetá vzdálenost celkem 110x41,5 km = 4565 km Údaje z technického průkazu osobního vozidla, kterým klient realizoval cesty do jeho pracoviště palivo – BA 95, průměrná spotřeba - 6,7 l / 100 km Údaje z vyhl. č. 358/2019 Sb. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy osobních silničních vozidel - 4,20 Kč, výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty BA 95 – 32 Kč <b>Výpočet celkové výše cestovních náhrad</b> a) Základní náhrada za používání osobního silničního vozidla Celková ujetá vzdálenost x sazba základní náhrady, tj. 4565 x 4,20 = 19.173 Kč b) Náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu Celková ujetá vzdálenost x průměrná spotřeba x průměrná cena pohonné hmoty, tj. 100 4565 x 6,7 x 32 = 9 787,36 Kč 100 c) Celková výše cestovních náhrad 19 173 + 9 787,36 = 28 960,36 Kč <b>Celková výše cestovních náhrad tak činí 28.960,36 Kč.</b> 2) Dále zaslal žalobce žalovanému předžalobní upomínku dne 27. 11. 2020 i opakovanou výzvu ze dne 9. 4. 2021 prostřednictvím svého zástupce. 3) Dále žalobce v žalobě uvádí, že ust. § 2 odst. 2 zákona č. 260/2006 Sb., v platném znění zákoníku práce zmiňuje, že závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat či odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě. Z tohoto ustanovení vyplývá, že na osobu vykonávající práci nemohou být přenášeny náklady s prací spojené. Ust. § 151 zákoníku práce definuje, že zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, náhradu výdajů, které vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v této části. Ust. § 152 zákoníku práce cestovními výdaji rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci buď při pracovní cestě nebo cestě mimo pravidelné pracoviště. Cestou mimo pravidelné pracoviště se rozumí cesta v rámci sjednaného výkonu práce, ale na jiné místo nebo z jiného místa, než se nachází pravidelné pracoviště zaměstnance. 4) Dále ve svém zdůvodnění nároku uvádí žalobce citací § 34a zákoníku práce s tím, že pokud je místo výkonu práce sjednáno šířeji, než je jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. V předmětném případně má žalobce v pracovní smlouvě uzavřené se žalovaným jako místo výkonu práce sjednán Jihomoravský kraj a není sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Žalobce začínal cesty za účelem výkonu práce v místě svého bydliště. Z toho vyplývá, že za pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad musí být považována obec, ve které se nachází bydliště žalobce. Dále odkazuje žaloba na ust. § 153 odst. 2 zákoníku práce, kde uvádí, že jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši i nezpochybnitelné, předchozí písemná forma se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec. Pro žalobce neexistuje možnost dostat se do požadovaného místa výkonu práce před jejím začátkem nebo z tohoto místa po jejím skončení hromadnou dopravou. Ani neměl žalobce vozidlo poskytnuté žalovaným. Dále odkazuje žaloba na ust. § 158 odst. 1 zákoníku práce, který stanoví, že nebyla-li stanovena výše sazby základní náhrady sjednána nebo určena zaměstnavatelem před vysláním na pracovní cestu, přísluší zaměstnanci sazba základní náhrady podle § 157 odst. 4 nebo 5. 5) Soud ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem. 6) Podle ust. § 152 písm. b) zákoníku práce, cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při cestě mimo pravidelné pracoviště. 7) Podle ust. § 34a zákoníku práce, není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. 8) V návaznosti na výše citovaná ustanovení zákoníku práce dovodil soud z předložené pracovní smlouvy, kterou uzavřel žalobce se žalovaným 17. 8. 2015, že kromě jiného jako náležitost místa výkonu práce zde byl uveden Jihomoravský kraj, ale za takto určené místo výkonu práce v pracovní smlouvě je uvedeno, (že pro účely cestovních náhrad bude sjednáno pravidelné pracoviště). Jak však vyplynulo z dokazování, jiné pravidelné pracoviště sjednáno nebylo. Svědek [celé jméno svědka], vedoucí střediska osobní dopravy, tedy nadřízený žalobce, před soudem uvedl, že co mělo být nebo bylo myšleno pravidelným pracovištěm žalobce tak, jak je uvedeno v pracovní smlouvě, že svědek neví. V další změně pracovní smlouvy nazvané Dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 12. 8. 2016 je uvedeno, že místo výkonu práce je Jihomoravský kraj, již bez dodatku o tom, že pravidelné pracoviště bude dále sjednáno a v poslední změně Pracovní smlouvy – Dodatek č. 1 ze dne 15. 6. 2017, tento se netýká v žádném případě místa výkonu práce ani pravidelného pracoviště. Jestliže byl zařazen žalobce od června 2020 do prosince 2020 na linku, která začínala a končila svou cestu vždy v Hodoníně, samozřejmě tímto zařazením nedošlo k porušení sjednaného místa výkonu práce, kterým byl, jak je výše uvedeno, Jihomoravský kraj. Pro další účely však je nutno aplikovat ustanovení zákoníku práce o cestovních náhradách. Soud má za to, že pravidelným pracovištěm v daném případě byla sjednána Břeclav, a to vzhledem k ust. § 34a zákoníku práce. Při uzavírání pracovní smlouvy po krátkém zácviku nastoupil žalobce právě na místo řidiče místní autobusové dopravy a tuto práci, tedy ve svém bydlišti vykonával nepřetržitě v podstatě dalších celých pět let, než byl zařazen na linku v Hodoníně. Sám žalovaný ve své Dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 12. 8. 2016 již ani upřesnění pravidelného pracoviště pro cestovní náhrady, tedy jeho sjednání, neuvádí, tzn. že je nutno vyjít z toho, že tímto pravidelným pracovištěm, jak už je výše uvedeno, byla Břeclav. Zařazení na autobusovou linku ze začátkem a koncem v Hodoníně, tedy znamenalo pro žalobce změnu sjednaného pracoviště, kdy mu tímto zařazením vznikly vícenáklady, kdy se musel určitým způsobem dostavit k výkonu práce v Hodoníně. Jak uvedl sám žalobce, začátek linky mohl být i ve 3:00 hod ráno a mohl končit i po půl noci. K tomu samozřejmě přispěla i určitá údržba autobusu, dotankování, pokud chyběly pohonné hmoty, případně jiné činnosti, např. výměna žárovky tak, aby autobus byl pro dalšího pracovníka na další směně nachystán k dispozici. Tyto časné nástupy i pozdní skončení výkonu práce vyžadovaly na straně žalobce, jak už je výše uvedeno, vícenáklady, které řešil použitím vlastního vozidla, a které žalobou požaduje po žalovaném. Soud se neztotožňuje s výkladem žalovaného, že zařazením na linku v Hodoníně došlo vlastně k novému sjednání pravidelného pracoviště, neboť tento způsob výkladu při širokém sjednání místa výkonu práce v rámci Jihomoravského kraje by vedl ke značné újmě (nákladů) na straně žalobce, resp. kteréhokoliv jiného pracovníka, který by mohl být zařazen i do místa vzdálenějšího pro nástup do práce než v daném případě to byl u žalobce Hodonín. 9) Soud proto zvolil formu mezitímního rozsudku, kdy považuje nárok žalobce na úhradu vzniklých vícenákladů po právu. K tomu však je nutno poznamenat, že to neznamená, že soud tím akceptuje náklady, které vyčíslil žalobce při použití vlastního osobního automobilu nebo zda se jedná o jiné náklady, které mohly vzniknout žalobci, kdyby použil a mohl použít veřejnou hromadnou dopravu např. vlak. O těchto nákladech, jejich formě a výši proto soud v žádném případě nerozhodl a budou předmětem konečného rozsudku ve věci. Soud považuje pro další řízení za podstatné vyjasnění otázky výkladů pravidelného pracoviště, kdy zaujal stanovisko výše uvedené.