6 C 248/2020-63 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 28. 7. 2020, ve znění doplnění ze dne 30. 10. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 3.700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.700 Kč od 25. 12. 2016 do zaplacení. Návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) a žalovanou byla dne 30. 11. 2015 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru a jeho sjednání a inkasním poplatkem v celkové výši 20.280 Kč, a to v rámci 13 splátek ve výši 1.560 Kč. Splatnost nastala dne 24. 12. 2016. Žalovaná zaplatila celkem částku 16.940 Kč. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaná se k věci nikterak nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Smlouvou o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobcem a žalovanou dne 30. 11. 2015 se žalobce zavázal poskytnout žalované hotovostní úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaná se zavázala krom vrácení poskytnuté částky i k zaplacení souhrnného poplatku ve výši 8.640 Kč, který byl tvořen úrokem, poplatkem za zpracování a poplatkem za hotovostní inkaso splátek. Úvěr měl být splacen v rámci 13 týdenních splátek ve výši 1.560 Kč. Z žádosti o úvěr vyplývá, jakým způsobem byla prověřována úvěruschopnost žalované, přičemž dle vyplněných údajů vyplývá, že žalovaná byla ke dni sepisu na mateřské dovolené, jejím jediným příjmem byl rodičovský příspěvek ve výši 7.600 Kč. Bydlela v nájmu a její měsíční výdaje byly ve výši 5.000 Kč. Příjmy celé domácnosti jsou uvedeny ve výši 28.000 Kč, aniž by bylo podrobněji uvedeno, o jaké příjmy se jedná. Údaje byly ověřeny pouze z občanského průkazu žalované. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a oznámením o postoupení byla prokázána aktivní legitimace žalobce. Předžalobní upomínkou ve spojení s příslušným dokladem o jejím odeslání má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky. Hmotně právně soud posoudil nárok žalobce podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy jako nárok na vrácení poskytnutého spotřebitelského úvěru, kdy žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč, k čemuž se zavázala navíc zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8.640 Kč. Žalovaná na svůj závazek zaplatila částku 16.940 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), je povinností žalobce zkoumat úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Soud z tvrzení žalobce a předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobce uvedenou povinnost řádně nesplnil, když vycházel pouze z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a tyto si nikterak neověřil, a to i přestože žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené, kde lze předpokládat zvýšené výdaje na nezletilé dítě. Žalobce dle žádosti vycházel pouze z občanského průkazu žalované, avšak např. výpisy z bankovního účtu za účelem ověření výdajů již nepožadoval. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce jako zcela nedůvodný, když žalované byl poskytnut úvěr ve výši 12.000 Kč a tato zaplatila částku 16.940 Kč, a proto žalobu zamítl. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Žalované však žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.