6 C 283/2020-63 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 19. 8. 2020, ve znění doplnění ze dne 2. 5. 2022 a 5. 8. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 4.382,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4.382,75 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení. Návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) a žalovanou byla dne 25. 10. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 2.500 Kč se splatností dne 13. 11. 2018. Žalovanou částku tvoří poskytnutý a nesplacený úvěr ve výši 2.500 Kč a nesplacený poplatek za jeho poskytnutí ve výši 1.882,75 Kč. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 4. 2020. Žalovaná dlužnou částka ani přes výzvy nezaplatila. K výzvě soudu učiněnou v usnesení ze dne 25. 3. 2022, č.j. 6 C 283/2020-34, aby žalobce doplnil skutková tvrzení a označil a předložil listinné důkazy k prokázání tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobce pouze sdělil, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází [anonymizováno], [příjmení], [anonymizováno] a [anonymizováno] s tím, že žalobce nedisponuje listinnými důkazy, které žalovaná právnímu předchůdci předkládala. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi původním věřitelem a žalovanou dne 25. 10. 2018 prostřednictvím užití prostředků komunikace na dálku, se původní věřitel zavázal poskytnout žalované bezhotovostní úvěr ve výši 2.500 Kč se splatností dne 13. 11. 2018. Žalovaná se krom poskytnutého úvěru zavázala zaplatit i poplatek ve výši 1.882,75 Kč. Potvrzení o provedení platby bylo prokázáno, že žalobce převedl dne 25. 10. 2018 na účet uvedený ve smlouvě částku 2.500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 4. 2020 byla prokázána aktivní legitimace žalobce. Předžalobní upomínkou vyzval žalobce žalovanou k úhradě částky a současně jí oznámil, že pohledávka původního věřitele, byla postoupena žalobci. Soud hmotně právně posoudil nárok žalobce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), tedy jako nárok na vrácení poskytnuté zápůjčky, kdy žalované bylo zapůjčeno 2.500 Kč s tím, že tuto částku spolu s poplatkem ve výši 1.882,75 Kč vrátí nejpozději do 13. 11. 2018. Žalovaná svůj dluh nezaplatila a dostala se do prodlení. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), je povinností žalobce zkoumat úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. S ohledem na uvedená skutková zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti nedůvodná, neboť žalobce, ani přes výzvu a poučení soudu učiněnou v usnesení ze dne 25. 3. 2022, č. j. 6 C 283/2020-34, nepředložil listinné důkazy prokazující splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované, tedy neunesl břemeno důkazní a smlouva o zápůjčce je tedy absolutně neplatná. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 2.500 Kč, představující nevrácené poskytnuté finanční prostředky a co do zákonných úroků z prodlení z dlužné částky podle ust. §1970 o.z. jdoucích ode dne 14. 11. 2018 do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž dospěl k závěru, že žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 4.382,75 Kč, byl úspěšný co do částky 2.500 Kč (57 %). S ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je nepatrný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.