7 C 232/2020-63 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2020 domáhal zaplacení částky 37 260 Kč s příslušenstvím. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 22. 6. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalobce žalované úvěr ve výši 27 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem z úvěru ve výši 108,78 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 1 803 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec 2018. Žalovaná porušila své smluvní povinnosti tím, že splátky úvěru řádně a včas nehradila, čímž došlo automaticky v souladu s bodem 6.3 Smlouvy k zesplatnění celého úvěru. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobci rovněž právo na smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek před zesplatněním v celkové výši 4 491 Kč, právo na smluvní pokutu za prodlení s úhradou úvěru po jeho zesplatnění ve výši 6 185,01 Kč a právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 200 Kč. Žalovaná nereagovala ani na předžalobní výzvu žalobce a dlužnou částku v celkové výši 37 260 Kč nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne 22. 6. 2018 a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 27. 6. 2018 má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 27 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 108,78 % ročně formou 48 měsíčních splátek po 1 803 Kč. 5. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 26. 6. 2018 bylo prokázáno, že žalobce dne 26. 6. 2018 zaslal na účet žalované uvedený ve Smlouvě částku ve výši 27 000 Kč. 6. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované předložil žalobce hodnocení klienta a poštovní poukázky za období duben 2018 až červen 2018, z nichž vyplývá, že žalovaná byla v době uzavření Smlouvy příjemcem starobního důchodu ve výši 9 017 Kč, v hodnocení klienta sice bylo rovněž zaškrtnuto, že žalovaná má i příjem ze zaměstnání, pravidelný čistý měsíční příjem žalované uvedený v hodnocení však odpovídá výši jejího měsíčního starobního důchodu. Ohledně výdajů vycházel žalobce z částky životního minima 3 410 Kč a dále z žalovanou tvrzených celkových výdajů na bydlení, inkaso, dopravu, další splátky úvěrů a zápůjček a ostatní ve výši 2 747 Kč, k nimž připočetl finanční rezervu ve výši 1 000 Kč. Žalobce tedy vycházel z volných zdrojů žalované ve výši 1 860 Kč. Žalobce dále předložil výpis záznamů z registru SOLUS, z něhož vyplývá, že žalovaná neměla v době uzavření Smlouvy žádné závazky po splatnosti, a CBS skóre, z něhož vyplývá, že žalovaná dosáhla příznaku 16, což znamená, že smlouva žalované byla vyhodnocena jako špatná (negativní příznak). 7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná své smluvní povinnosti řádně neplnila, neboť se od počátku dostávala do prodlení s úhradou splátek úvěru, přičemž za celou dobu trvání Smlouvy uhradila žalobci částku v celkové výši 36 060 Kč, která odpovídá 20 splátkám. 8. Z výzev k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 21. 1. 2019, 20. 2. 2019, 23. 4. 2019, 21. 5. 2019, 20. 6. 2019, 21. 10. 2019, 2. 1. 2020, 20. 1. 2020 a 20. 2. 2020 bylo zjištěno, že žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k úhradě dlužných splátek úvěru a současně ji ve výzvách upozornil na možnost zesplatnění celého úvěru. 9. Z oznámení ze dne 23. 2. 2020 má soud za prokázané, že žalobce žalované oznámil, že vzhledem k jejímu prodlení s úhradou splátek úvěru delšího než 65 dnů došlo v souladu se Smlouvou k zesplatnění celého úvěru. 10. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 10. 2020 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 8. 10. 2020 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 31 075 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 740,79 Kč a upozornil ji na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. 11. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť tento důkaz se týká právního posouzení věci, které náleží výlučně soudu. 12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 18. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žalobce netvrdil a dostatečně neprokázal, že se v souladu s citovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením Smlouvy dostatečně zabýval schopností žalované splácet poskytnutý úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupné na www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz), v němž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet úvěr. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda