8 C 220/2022-49 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem doručeným soudu dne [datum] se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 15.750 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovaným prostřednictvím své webové stránky [webová adresa] Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7.500 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou zápůjčku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4.500 Kč ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne [datum]. Protože žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, požaduje žalobce zaplacení smluvní pokuty ve výši 3.750 Kč a náklady spojené s upomínáním ve výši 2.500 Kč. Před podáním žaloby byla žalovanému dne [datum] odeslána výzva k úhradě dlužné částky. K výzvě soudu, aby žalobce sdělil, k jakým konkrétním závěrům při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky dospěl, žalobce uvedl, že k tomu nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze Smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku dne [datum] ve spojení s Výpisem z běžného účtu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce dne [datum] převedl na účet žalovaného finanční prostředky ve výši 7.500 Kč. Z Výzvy k úhradě ze dne [datum] s podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 17.973 Kč. Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Ze shora uvedených zjištění a samotného tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobce neuvedl skutková tvrzení ani neoznačil důkazy o konkrétních zjištěních k příjmovým a výdajovým poměrům žalovaného, z nichž by mohl být učiněn závěr o schopnosti žalovaného poskytnutou zápůjčku (spotřebitelský úvěr) ve stanovené lhůtě uhradit. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaný má proto povinnost vrátit žalobci, co mu bylo poskytnuto, tj. 7.500 Kč, a v důsledku prodlení s plněním dluhu je žalovaný povinen zaplatit žalobci i zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž prodlení žalovaného nastalo ode dne následujícího po výzvě k úhradě dlužné částky, tj. dne [datum]. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce jen nepatrně vyšší, než byl jeho neúspěch, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.