8 C 228/2023-78 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem doručeným soudu dne [datum] požádal žalobce o vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 12.400 Kč příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč. V souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky se žalovaný zavázal zaplatit předchůdci žalobce úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1.600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1.600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 240 Kč počínaje [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední platbu na pohledávku žalovaný uhradil dne [datum] s tím, že na celkový dluh zaplatil pouze částku 2.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 16.000 Kč, jejíž součástí je i navýšení, které žalobce neuplatňuje. Žalobce tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 12.400 Kč sestávající z dlužné jistiny 8.000 Kč a dlužných úhrad za služby 4.400 Kč a příslušenství (úrok, úrok z prodlení). Ode dne postoupení pohledávky na žalobce žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužných částek. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o.s.ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru FajnPůjčka [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným bylo zjištěno, že dne [datum] převzal žalovaný formou zápůjčky finanční prostředky ve výši 8.000 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka společnosti [právnická osoba] za žalovaným přešla na žalobce. Z Oznámení o postoupení ze dne [datum] ze dne [datum] bylo zjištěno, že postoupení bylo žalovanému oznámeno, a že žalobce současně vyzval žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 16.000 Kč. Z Karty zákazníka / žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo k osobě žalovaného zjištěno, že žije v nájmu a má dvě vyživovací povinnosti v celkové výši 6.000 Kč. Žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 16.816 Kč a další příjem ve výši 1.900 Kč, z nichž hradí výdaje na bydlení ve výši 1.655 Kč a osobní výdaje ve výši 3.000 Kč. Dále žalovaný splácí dřívější závazky v rámci exekuce v celkové výši 95.000 Kč měsíčním plněním ve výši 5.646 Kč. Jako použitelný příjem je v záznamu uvedena částka 2.415 Kč. Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Ze shora uvedených zjištění a samotného tvrzení žalobce vyplývá, že předchůdce žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud nesdílí tvrzení žalobce, že před poskytnutím finančních prostředků žalovanému nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Nelze mít za důvěryhodné tvrzení žalovaného o měsíčních výdajích ve výši 3.000 Kč, jež by měly pokrýt jeho běžné potřeby (jídlo, hygiena) a další náklady spojené například s cestou do zaměstnání, či telekomunikační poplatky. Není dále zřejmé, o jaký zdroj příjmu se jedná v případě uvedené částky 1.900 Kč. Dle soudu nebyla zohledněna ani ta skutečnost, že žalovaný exekučně plní na dřívější dluhy ve výši 5.646 Kč měsíčně a poskytnutím zápůjčky žalovanému by se měsíční částka na výdeje spojené se splácením dluhů navýšila na částku 6.606 Kč, což představuje téměř 40 % jeho měsíčního příjmu. Životní minimum v roce 2020 (od 1. 4. 2020) činilo pro jednotlivce 3.860 Kč. Po zaplacení vyživovací povinnosti (6.000 Kč) a měsíční úhradě dluhů (6.606 Kč) tak žalovanému zůstane na jeho obživu částka 4.210 Kč, tedy jen nepatrně vyšší, než kolik činí životní minimum jednotlivce. Již v době před poskytnutím zápůjčky se tedy žalovaný nacházel v problémech se splácením svých dřívějších dluhů a další navýšení jeho dluhové zátěže u něj mohlo vést pouze k tomu, že nebude mít dostatek finančních prostředků pro uspokojování svých základních potřeb, a zejména pak finanční prostředky pro řádné plnění své vyživovací povinnosti. Soud dospěl k závěru, že před poskytnutím zápůjčky nebyl učiněn správný závěr o schopnosti žalovaného poskytnuté prostředky řádně a včas splácet. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaný má proto povinnost vrátit žalobci, co mu bylo poskytnuto. Žalovaný obdržel částku 8.000 Kč, na kterou uhradil 2.000 Kč, a je tak povinen zaplatit žalobci 6.000 Kč. V důsledku prodlení s plněním dluhu je žalovaný povinen zaplatit žalobci i zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž prodlení žalovaného mohlo nastat nejdříve uplynutím desetidenní lhůty k plnění ode dne následujícího po doručení výzvy k úhradě dlužné částky v rámci oznámení o postoupení pohledávky, tj. dnem [datum]. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce menší, než činil jeho neúspěch, protože však žalovanému v řízení účelně vynaložené náklady na bránění svého práva nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.