8 C 125/2023-61 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem doručeným soudu dne [datum] se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 14.290 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], jehož předmětem je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, byla prostřednictvím webové stránky [webová adresa] uzavřena smlouva o úvěru na jejímž základě původní věřitel dne [datum] poskytl žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, a to prostřednictvím platby z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum] společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3.994,11 Kč a úrokem ve výši 295,89 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho a celková dlužná částka činí 14.290 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávky přešla pohledávka za žalovaným na žalobce. Žalobce k prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází a dále, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného ověřil výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Před podáním žaloby žalobce zaslal žalovanému výzvu k plnění. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že se předchůdce žalobce společnost ([anonymizována dvě slova] s.r.o., [IČO]) zavázal poskytnou žalovanému ke dni [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 10.000 Kč převodem na účet klienta. Převod finančních prostředků dne [datum] na účet žalovaného ve výši 10.000 Kč byl prokázán Potvrzením o provedené platbě vystaveným [anonymizováno] bankou dne [datum]. Z Rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne [datum], Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobce. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] s Podacím lístek bylo prokázáno, že žalobce dne [datum] odeslal žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky. Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ust. § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ze shora uvedených zjištění a samotného tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobce ani přes výzvu soudu neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení ani neoznačil důkazy o konkrétních zjištěních k příjmovým a výdajovým poměrům žalovaného, z nichž by mohl být učiněn závěr o schopnosti žalovaného poskytnutou zápůjčku (spotřebitelský úvěr) ve stanovené lhůtě uhradit. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaný má proto povinnost vrátit žalobci, co mu bylo poskytnuto, tj. 10.000 Kč, a v důsledku prodlení s plněním dluhu je žalovaný povinen zaplatit žalobci i zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž v prodlení se žalovaný ocitl až na základě výzvy žalobce, tj. dne [datum]. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Náhrada je tvořena odměnou za tři úkony právní pomoci po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy dohromady 900 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu, předžalobní upomínka), náhradou za tři paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy 300 Kč, dále 21 % DPH z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč a uhrazeným soudním poplatkem ve výši 800 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení by tak činila 2.252 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 39,96 %, tedy výše náhrady nákladů řízení žalobce činí částku 899,90 Kč. Tuto je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce v třídenní zákonné lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).