10 C 113/2025-43 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalované zaplacení částky , částka, představujících dlužnou jistinu dle smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , Anonymizováno, , částky , částka, představující neuhrazený úrok kapitalizovaný ke dni splatnosti pohledávky a úrok , částka, kapitalizovaný po splatnosti splátek jistiny, to vše spolu s dalším příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o hotovostním úvěru ze dne , datum, byl žalované žalobcem poskytnut úvěr ve výši , částka, , který měla splácet spolu s úrokem 7,49 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, . Dále uvedl, že za měsíce březen, duben a květen 2024 nebyly splátky úvěru ze strany žalované hrazeny řádně a včas, v důsledku čehož žalobce dne , datum, úvěr zesplatnil a výzvou ze dne , datum, vyzval žalovanou, aby uvedenou pohledávku uhradila žalobci do 7 dní ode dne odeslání výzvy. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumal žalobce schopnost žalované splácet poskytnuté finanční prostředky na základě informací poskytnutých žalovanou, v interních a externích databázích, dle interních matematických modelů a z veřejných registrů. Před poskytnutím kontokorentu vycházel žalobce „vzhledem k nízké výši poskytnutého úvěru“ z informací uvedených žalovanou.2. Žalovaná se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřila.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Soud z uvedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Z listiny označené jako „Smlouva o hotovostním úvěru“ ze dne , datum, soud zjistil, že předmětného dne byla listina účastníky podepsána, přičemž obsahuje závazek žalobce poskytnout na bankovní účet žalované , částka, , které bude žalovaná spolu s úrokem 7,49 % ročně splácet, a to v 96 měsíčních splátkách po , částka, . Z transakční historie účtu žalované soud zjistil, že dne , datum, byla částka , částka, připsána na účet žalované. Z přehledu plateb u úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětný úvěr celkem , částka, . Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že byla adresována žalobcem žalované, přičemž ji do 7 dnů ode dne odeslání výzvy (, datum, ) vyzývá k zaplacení dluhu. Z vyjádření žalobce ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná uvedla hlavní příjem ve výši , částka, , což bylo žalobcem prověřeno na základě příchozích transakcí na účtu žalované. Výdaje žalovanou jsou uváděny jako 0, kdy žalobce dle interního ekonomického modelu stanovil životní náklady , částka, a další splátkové povinnosti žalované mimo banku , částka, .5. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.6. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši , částka, za což si účtoval úplatu, přičemž žalovaná mu vrátila celkem , částka, , že žalobce před poskytnutím finančních prostředků zkoumal schopnost žalované peníze vrátit, a to z údajů uvedených žalovanou a interních a externích registrů, přičemž finanční prostředky poskytl, přestože z transakční historie žalované vyplývá, že má žalovaná nízký hlavní příjem přibližně 17 000 měsíčně, ze kterého po odečtení splátek ostatních úvěrů (, částka, ), které žalovaná ani nepřiznala, zbývá žalované přibližně , částka, . Přesto žalobce žalované poskytnul úvěr , částka, s měsíční splátkou , částka, .7. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotných uzavřených smlouvách a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.12. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované.13. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.14. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014, ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).15. Žalobce této povinnosti nedostál, když při zkoumání schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vyšel téměř výhradně