4 C 225/2025-27 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se domáhal zaplacení částky , částka, (jistina úvěru ve výši , částka, , náklady na vymáhání ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, ) s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , úrokem 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, a zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12 %. Žalobce žalobu odůvodnil tak, že se žalovanou dne , datum, uzavřel smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě žalovaná v průběhu trvání úvěrového vztahu načerpala částku ve výši celkem , částka, . Žalovaná dosud na poskytnutý úvěr uhradila částku , částka, . Žalovaná se zavázala úvěr spolu s příslušenstvím a poplatky splácet způsobem uvedeným ve Smlouvě, úvěr však řádně nesplácela. Dluh nezaplatila ani poté, co jí žalobce poslal předžalobní výzvu.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.Jelikož žalovaná uzavírala Smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalované poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobce v žalobě uvedl obecné informace o tom, jak úvěruschopnost svých klientů prověřuje. Ohledně konkrétního případu žalované žalobce odkázal na dokument „Ověření bonity MLS“, který přiložil k žalobě. Z tohoto dokumentu soud zjistil, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti pracoval s příjmem klienta ve výši 40.000 Kč měsíčně, s výdaji žalované na splátky jiných závazků ve výši 7.421 Kč měsíčně a bral v úvahu výši životního minima dospělých členů domácnosti ve výši , částka, a normativní náklady na bydlení ve výši , částka, .Z žaloby ani z citovaného dokumentu není patrné, zda a jak žalobce ověřoval příjmy žalované, nebo zda se spolehl jen na jím sdělenou informaci o výši příjmu. Pokud jde o výdaje, vycházel žalobce pouze ze statistických údajů, to však soud nepovažuje za dostatečné, když výše dosavadních závazků žalované ve výši 7.421 Kč měsíčně bezpochyby odůvodňovala důslednější prověření jejích skutečných výdajů. Platební morálku žalované údajně žalobce ověřoval v NRKI, výpis z této evidence však soudu nepředložil, a tak si soud nemohl o platební morálce žalované učinit představu. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů o tom, k jakým konkrétním závěrům při zkoumání úvěruschopnosti žalované dospěl, žalobce nereagoval.Soud tak nemohl jinak, než Smlouvu pro rozpor s § 86 z. s. ú. podle § 87 z. s. ú. hodnotit jako neplatnou. Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přitom platí, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaná povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení (podle § 87 z. s. ú.).Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobce a žalovaná dne , datum, tuto smlouvu uzavřeli.Z dokumentu označeného „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ má soud za prokázané, že žalovaná úvěr čerpala ve výši celkem , částka, a že dosud na poskytnutý úvěr uhradila částku , částka, .Předžalobní výzvou a podacím lístkem žalobce prokázal, že žalovanou před podáním žaloby vyzval k úhradě dluhu.Soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalované na základě neplatné Smlouvy finanční prostředky ve výši 103.430,34 Kč, žalovaná dosud na dluh uhradila částku 62.568 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40.862,34 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalované, aby případně tvrdila a prokázala, že není schopna bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době tří dnů od právní moci rozsudku vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož se žalovaná k žalobě nijak nevyjádřila, uložil jí soud, aby částku bezdůvodného obohacení uhradila žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.Soud žalobu částečně zamítl co do požadovaných zákonných úroků z prodlení. Žalovaná se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostala, jak plyne z § 87 z. s. ú. a již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.Soud žalobu částečně zamítl i co do požadovaných smluvních úroků, smluvních pokut a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť na tyto částky by žalobci vznikl nárok jen v případě, že by soud Smlouvu shledal platnou.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná sice byla v řízení o něco málo úspěšnější, ale žádné náklady jí nevznikly.