23 C 17/2026-27 – Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 36 240 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., a žalovanou dne 2.2.2024.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaná nereagovala na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 2.2.2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, , tedy prostřednictvím komunikace na dálku. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený žalovanou při sjednání úvěru. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky splácet v předepsaných splátkách s úrokem 40 % měsíčně (RPSN 5518.06 %). Žalovaná čerpala finanční prostředky ve výši 20 000 Kč platbou ze dne 2.2.2024. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kopie OP žalované a z potvrzení o provedené platbě.) Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradila, a proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 3.6.2024 na částku 57 889,93 Kč (zjištěno ze zesplatňovacího dopisu ze dne 3.6.2024).6. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (zjištěno ze smluv o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a z dokladu o odeslání). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k plnění, ani žalobkyni však žalovaná ničeho neuhradila (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání).7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žaloba sice obsahuje tvrzení, jakým způsobem postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované, ale jediným přiloženým důkazem je interní dokument (patrně právní předchůdkyně žalobkyně), z něhož vyplývají některé údaje o poměrech žalované (zjištěno z listiny „žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, “). Tyto informace není možné nijak ověřit a pokud jde o výdaje žalované, jsou i nevěrohodné. Soud proto dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalované tak došlo pouze k bezdůvodnému obohacení ve výši 20 000 Kč, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit.11. Pohledávka ze shora specifikované smlouvy za žalovanou byla žalobkyni postoupena, z čehož je nutné dovodit i aktivní legitimaci žalobkyně ohledně požadavku na vrácení poskytnutých prostředků.12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Jaké jsou možnosti žalované úvěr splácet netvrdila ani žalovaná, ani žalobkyně. Soud proto v daném případě stanovil povinnost žalované zaplatit částku 20 000 Kč do 4 měsíců, kterou považuje za obecně přiměřenou.13. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze uzavřít, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, .14. Soud závěrem poznamenává, že si je vědom, že by za běžných okolností nemělo být ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, učiní-li soud závěr, že žalobkyně určité skutečnosti neprokazuje. Žalobkyně si je však svých procesních povinností vědoma, problematiku posouzení úvěruschopnosti dobře zná a sama připustila, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soudu je navíc z rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně se obdobných řízení obvykle neúčastní. Žalovaná pak byla v řízení zcela neaktivní. Z uvedených důvodů považoval soud, veden i zásadou ekonomie řízení, nařízení jednání v této věci za nadbytečné a neúčelné.15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy převážně úspěšné žalované (při zohlednění příslušenství) žádné náklady řízení nevznikly.