8 C 495/2018-50 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částek uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 8. 2016 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr 50 001 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 66,71 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou každé ze splátek po dobu o délce 15 dnů ve výši 199,92 Kč a žalobce uplatňuje nárok na tuto pokutu ve vztahu ke splátce [číslo]. Dále byla sjednána smluvní pokuta 324,87 Kč za prodlení s úhradou každé splátky po dobu o délce 30 dnů a žalobce uplatňuje tyto pokuty ve vztahu ke splátkám 6, 12, 13. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně nehradil, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 13. 11. 2017. Žalovaný uhradil jen 11 plateb po 2 499 Kč, a to v období od 11. 11. 2016 do 11. 8. 2017. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení jistiny 51 434 Kč (která sestává z původní dlužné jistiny 45 556,96 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 5 877,04 Kč), smluvní pokuty za prodlení ve výši 1 171 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně od 15. 11. 2017 do 5. 12. 2018 ve výši 19 851,98 Kč a úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 45 556,96 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 143 942 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 26. 8. 2016 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 50 001 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 66,71 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou každé ze splátek po dobu delší 15 dnů ve výši 8 % dlužné splátky, po dobu delší 30 dnů ve výši 13 % dlužné splátky. Vyplacení částky žalobkyní žalovanému je prokázáno dokladem o vyplacení. Úvěrová smlouva a další s ní související listiny (oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář ke smlouvě) prokazují, že žalovaný byl žalobkyní jasně a srozumitelně seznámen s tím, kolik bude muset hradit na jednotlivých splátkách i kolik celkově zaplatí. Stejně tak je prokázáno, že žalobkyně si prověřila schopnost žalovaného úvěr hradit formulářem hodnocení klienta a dotazy na registry [příjmení] a NRKI. Výpisem z databáze [obec] národní banky je prokázáno, že v srpnu 2016 průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let činil 10,39 % ročně. 4. Při právním hodnocení právního vztahu mezi účastníky se soud zabýval nejprve aplikací § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne 30. 12. 2016 mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje kplacení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do [příjmení] jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Obdobný právní závěr pak zaujal Okresní soud v Chebu též v rozsudku ze dne 15. 8. 2018, č.j. 12 C 183/2018-41, kde se jednalo o úvěr se smluvně sjednaným úrokem ve výši 101,76 % ročně. 5. Nyní projednávaná věc se od výše uvedených sporů ničím významným neliší, obdobná je jak výše smluvní pokuty, ještě vyšší – šestinásobná proti průměrné sazbě [obec] národní banky - je sjednaná výše úroku. S ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k tomuto blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C [číslo], CELEX: [číslo]). Soud proto při zohlednění celého obsahu smlouvy, dospěl k závěru, že intenzita nerovnováhy v neprospěch spotřebitele je tak velká, že stejně jako ve výše uvedených případech je smlouva jako celek ve smyslu § 580 OZ pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná. 6. Protože je prokázáno poskytnutí částky 50 001 Kč žalobkyní žalovanému a naopak úhrada částky 27 489 Kč žalo