11 C 137/2021-42 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne [datum] jí dodávala elektřinu do sjednaného odběrného místa na adrese [adresa žalované]. Za realizaci dodávek elektřiny v období od 7. 8. 2019 do 25. 3. 2020 vyúčtovala žalobkyně žalované cenu dodané elektřiny fakturou [variabilní symbol] se splatností dne 27. 4. 2020 ve výši 1 468,56 Kč. Z důvodu prodlení s úhradou uvedené faktury pak žalobkyně žalované vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 100 Kč vyúčtovanou dne 12. 5. 2020. Ze stejného důvodu, tedy z důvodu opakovaného porušení platebních povinností žalované vyúčtovala žalobkyně žalované smluvní pokutu ve výši 400 Kč za každý zbývající měsíc trvání smlouvy uzavřené od srpna 2019 na dobu určitou 30 měsíců s automatickou prolongací, přičemž žalobkyně ukončila plnění dodávek dle uvedené smlouvy již v březnu 2020 a uplatnila po žalované smluvní pokutu za období března 2020 a února 2022 ve výši 9 200 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně dodávala žalované elektřinu do místa spotřeby na adrese [adresa žalované], které byla předložena k důkazu. Jak plyne z obsahu této smlouvy, byla uzavřena dne [datum] na dobu určitou 30 měsíců s automatickou prolongací bez možnosti předčasné výpovědi. Úhradu za dodávku elektřiny ve shora uvedeném fakturačním období pak žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou [variabilní symbol], jak plyne z jejího obsahu. V rámci vyúčtování ze dne 12. 5. 2020 pak žalobkyně uplatnila úhradu smluvní pokuty za prodlení s úhradou uvedené faktury ve výši 100 Kč, kdy ve smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny strany sjednaly závazek žalované k úhradě smluvní pokuty za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou přesahující 10 dní. Dne 21. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalované záměr přistoupit k přerušení dodávky elektřiny, pokud nedojde k úhradě dvou dlužných záloh do 7 dní od vystavení oznámení. Vyúčtováním smluvní pokuty ze dne 25. 3. 2020 pak žalobkyně po žalované uplatnila„ úhradu smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy“ pro období 23 započatých penalizovaných měsíců ve výši 9 200 Kč. Ze srovnání doložených ceníků služeb v kategorii domácnost pro produktovou řadu [anonymizováno] a pro produktovou řadu [anonymizováno] je zřejmé, že cena elektřiny při volbě řady [anonymizováno] je ve vysokém tarifu v průměru o 5 Kč MWh dražší a v nízkém tarifu dokonce v průměru o 16 Kč/1MWh dražší, stejně tak je dražby ve všech srovnávaných obdobích stálý měsíční plat. 4. S ohledem na ustálenou judikaturu odvolacího soudu, která pravidelně přiznává žalobkyni privilegované postavení oproti jiným dodavatelům zboží a služeb, u nichž se jinak vždy vyžaduje nepochybné prokázání sjednané ceny služby i realizaci dodávky, tj. uskutečnění plnění, soud shledal žalobu důvodnou v rozsahu uplatněných nároků na zaplacení ceny dodaných energií (vč. souvisejících regulovaných služeb) a smluvní pokuty za prodlení s úhradou platebních povinností. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně dostatečným způsobem prokázala dodávky elektřiny na základě platně uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v rozhodném znění, se žalovanou, stejně jako závazek k plnění měsíčních záloh a ujednání o smluvní pokutě pro případ jejich neplnění, tudíž bylo na žalované, aby v řízení tvrdila a prokázala úhradu ceny za dodanou energii, případně jiné skutečnosti vyvracející uplatněné nároky, žalovaná však zůstala v řízení nečinná, soud tedy přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení. Ode dne následujícího po datu splatnosti doručené faktury se žalovaná dostala do prodlení s plněním svých povinností, má tedy žalobkyně též právo na úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Naopak soud žalobu neshledal důvodnou v nároku na zaplacení smluvní pokuty z důvodu opakovaného neplnění platebních povinností už proto, že žádnou takovou smluvní pokutu žalobkyně vůči žalované nikdy nevyúčtovala, tudíž by ani nebylo možno uvažovat o její splatnosti a žaloba by byla předčasná. Vyúčtování smluvní pokuty [variabilní symbol], kterého se žaloba v této souvislosti dovolává, totiž uplatňuje smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy, což rozhodně není stejný skutek jako opakované neplnění platebních povinností. 6. Nadto je ovšem třeba uvést, že klíčová pasáž„ ostatních ujednání“ předmětné smlouvy nemůže dle názoru nárok na smluvní pokutu založit. Z hlediska skutkového lze zrekapitulovat, že v červenci 2019 uzavřela žalobkyně se žalovanou dlouhodobou smlouvu na dva a půl roku s automatickou prolongací, pokud sama žalovaná v určeném předstihu před uplynutím doby trvání nebude činit aktivní kroky k jejímu ukončení. Už tento z hlediska spotřebitele náročnější proces ukončení smlouvy je dle názoru soudu přinejmenším hraniční, neboť takový režim ukončování smlouvy na dobu určitou z ní fakticky činí smlouvu na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět jen po uplynutí stanovených dlouhodobých intervalů a ještě za ztížených podmínek. To vše v situaci, kdy smluvní ujednání právě na plynutí této doby činí přímo závislou výši„ smluvní pokuty“ a kdy sama žalobkyně ukončila plnění podle uvedené smlouvy po sedmi měsících. Uplatněnou smluvní pokutu ovšem žalobkyně naproti tomu odvozuje z několika dalších let předpokládaného, nicméně nerealizovaného trvání smlouvy. Soud nemá pochybností o tom, že uzavřenou smlouvu nutno podřadit pod smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku), na kterou zákonodárce klade mimořádně přísné požadavky, neboť nebyl v otázce povahy smlouvy tvrzen, ani prokazován opak. Jde bezpochyby i o smlouvu adhézní (§ 1798 občanského zákoníku), na jejíž obsah neměla žalovaná vůbec žádný vliv, a pokud chtěla realizovat své základní životní potřeby závislé na dodávkách energií lidsky důstojným způsobem, neměla jinou možnost, než jakékoliv podmínky předložené smlouvy akceptovat anebo zvolit jiného z několika málo prodejců energií (v konkrétní lokalitě) s vyhlídkou často dosti podobných cenových a smluvních podmínek. Právě na tuto stísňující situaci (hovořit na tomto místě o smluvní autonomii by bylo zjevně pokrytecké) reaguje zákon úpravou spotřebitelských smluv, která představuje nejtypičtější příklad prolomení zásady autonomie vůle v českém právu. Nalézacímu soudu není známo, že by se otázkou těchto konkrétních smluvních pokut ve spotřebitelských smlouvách ve své judikatuře zabýval Nejvyšší soud ČR (řešena je pouze otázka smluv mezi podnikateli). Judikatura nižších soudů pak není jednotná, čímž nutnost jejího řešení nabývá na naléhavosti. Z judikatury Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího se podává závěr ve prospěch přípustnosti i nepřípustnosti těchto ujednání. V rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 13 Co 303/2019-104, shledal odvolací soud dané ujednání o smluvní pokutě neplatným s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nicméně s těmito závěry se rozchází relevantní odborná literatura (př. Šilhán J.: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015, s. 401 a násl.). Naopak v rozsudku ze dne 30. 3. 2020, č. j. 15 Co 34/2020-63, bylo ujednání shledáno bezvadným, když soud vyšel ze závěru, že dané ujednání o smluvní pokutě nelze považovat za nepřiměřené, jestliže„ závazek žalovaného odebírat plyn po sjednanou dobu a platit za něj dohodnutou cenu, který byl utvrzen dohodnutou smluvní pokutou, byl kompenzován výhodou nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou“. Ani z tohoto posléze uvedeného rozhodnutí nelze vycházet, neboť z odůvodnění není vůbec zřejmé, odkud byla tato v řízení nová skutečnost, tedy že v případě smluv s posuzovaným ujednáním o smluvní pokutě se konkrétní komodita dodává za nižší kupní cenu oproti nějakým smlouvám, které ujednání o smluvní pokutě neobsahují, čerpána. Taková skutečnost totiž v nalézacím řízení do okamžiku jeho koncentrace nebyla ani tvrzena (tudíž nemohla být ani předmětem dokazování) a poprvé se objevila teprve v odvolání žalobkyně (samo odůvodnění nezmiňuje doplnění dokazování). Pro civilní sporné řízení ovládané koncentrační zásadou je ovšem obecně relevantní skutkový stav k okamžiku ukončení prvého jednání před nalézacím soudem a k žádným později uvedeným skutečnostem již nelze přihlížet, pokud nejde o úzce vymezené výjimky uvedené v ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Je to logické, poněvadž v opačném případě by bylo prvostupňové řízení nadbytečné, nebylo by možno hovořit o řízení dvojinstačním a řízení odvolací by nebylo odvolacím, nýbrž fakticky nalézacím. Žalobkyně sice v nadepsané věci argumentuje v tom smyslu, že žalované v rámci sjednané produktové řady prodávala elektřinu za výhodnějších podmínek oproti běžnému ceníku, nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě a