11 C 330/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 7 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 5 330 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 932 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 194 Kč a odměny za administrativní činnost ve výši 2 204 Kč) zavázala vrátit v 45ti týdenních splátkách po 274 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 1 319,12 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 710,88 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 18. 9. 2018 do 18. 12. 2020 ve výši 1 099,40 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 30. 5. 2019 do 18. 12. 2020 ve výši 203,28 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené jistiny zápůjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s drobnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, nemá odvolací soud a potažmo soud nalézací pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje více než 75 % čerpané zápůjčky. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky v takové extrémní výši (ostatně i přímo ve smlouvě specifikovaný úrok ve výši 29 % ročně představuje více než trojnásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase) dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze předpokládat, že by zapůjčitelka, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných zápůjček, přistoupila k poskytnutí zápůjčky za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, co bylo její předchůdkyní plněno. K obdobným důsledkům by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci zapůjčitelka se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku, tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované zápůjčku ve výši 7 000 Kč a žalovaná dle žalobních tvrzení na své závazky za dobu od uzavření smlouvy do okamžiku podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 10 300 Kč, pak žalovaná veškeré své závazky vůči zapůjčitelce zcela uhradila a žalobu tudíž nelze považovat za důvodnou ani zčásti, tedy nelze považovat za důvodné ani odvozené nároky na příslušenství. Naopak je zřejmé, že se na úkor žalované bezdůvodně obohatila právě zapůjčitelka. Soud tedy podanou žalobu zcela zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla převážně úspěšnou žalovaná, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.