12 C 167/2021-43 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 270 Kč s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 12 270 Kč, a to v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 12 000 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 56,497 % na jistinu, v poměru 43,503 % na souhrnný poplatek. Zbývající dlužnou částku ve výši 15 270 Kč žalovaný dosud neuhradil. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly uvedeny v kartě klienta. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal tento splatit včetně úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, tedy celkem částky 27 270 Kč, v 60ti týdenních splátkách po 454,50 Kč, počínaje 20. 12. 2018. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 15 000 Kč úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, tedy celkem částku 27 270 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 9 300 Kč, tedy v rozsahu 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto„ poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 2 970 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků ve výši 9 300 Kč, se reálně jednalo o úrok ve výši 71 % ročně (jak bylo ostatně uvedeno ve smlouvě o spotřebitelském úvěru) v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila 8,59 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 64 Co 147/2021. Soud dospěl k závěru, že neplatné ujednání o výši úroku nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, a to ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ a ust. § 574 OZ. V souladu s ust. § 2395 OZ byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky jakožto odměnou za poskytnutí finančních prostředků. Vzhledem k závěru o neplatnosti sjednané úrokové sazby, žalobkyni vznikl nárok na úrok ve výši obvykle požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, tedy v daném případě úrok ve výši 8,59 % ročně. Za dobu 60ti týdnů tudíž úrok při sazbě 8,59 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] činí částku 1 482,30 Kč. Žalovaný tak byl povinen uhradit žalobkyni celkem částku 16 482,30 Kč, na níž dosud uhradil dle žalobních tvrzení, které žalovaný nikterak nezpochybnil, částku 12 000 Kč. Soud tak uložil výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 482,30 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu prodlení žalovaného, tedy od 7. 2. 2020 dle požadavku žalobkyně, když v této době již žalovaný byl v prodlení s plněním, přičemž soud stanovil žalovanému ve smyslu ust. § 160 odst. 1 OSŘ lhůtu k plnění jako třídenní. 4. Výrokem II. soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na absenci právního základu (neplatné ujednání o výši úroku, do něhož soud zahrnul i sjednané poplatky), na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 5. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.