12 C 187/2023-33 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 16 000 Kč, který byl vyplacen před podpisem smlouvy, přičemž žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit dle předpisu splátek včetně pevně sjednaného úroku ve výši 3 728 Kč, včetně ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru, a o úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 360 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 672 Kč, včetně úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3 360 Kč, tedy celkem částky 36 120 Kč ve dvaceti měsíčních splátkách po 1 806 Kč, se sjednanou splatností poslední splátky dne 9. 8. 2021. Žalovaná uhradila naposledy dne 11. 12. 2020 částku 1 200 Kč. Vzhledem k prodlení žalované vznikl žalobkyni nárok na zaplacení dlužné částky včetně sjednaného úroku ve výši 25 % ročně od 10. 8. 2021. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 11 167,91 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 702,58 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 411,30 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 096,12 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 192,08 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za dobu od 10. 8. 2021 do 19. 10. 2022 ve výši 4 828,17 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 1 888,14 Kč. 2. sjednaného úroku ve výši 15 % ročně a úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od [datum] do zaplacení. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 50 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úhrady za poskytnutí úvěru v částce 24 500 Kč (ve výši 49 % poskytnutého úvěru), úhrady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 646 Kč a úhrady za inkaso splátek v hotovosti v místě bydliště v částce 9 000 Kč, neboť žalovaná se smlouvou se splatností v trvání čtrnácti měsíců zavázala společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč zaplatit celkem částku 92 960 Kč, tedy jistinu navýšenou o více než 85 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V tomtéž článku smlouvy bylo sjednáno zpoplatnění zaslaných upomínek částkou 750 Kč za každou z nich, sestávající se z nákladů spojených se zasláním upomínky ve výši 250 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Oznámení o zesplatnění pak bylo zpoplatněno částku 1 500 Kč. Zatímco na první straně smlouvy byl sjednán pevný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 4 814 Kč, na druhé straně smlouvy je uvedeno, že úroková sazba u úvěru se splatností 14 měsíců činí 15 % ročně, RPSN pak 272,44 %, přičemž žalobkyně se podanou žalobou domáhá nejen zaplacení dosud neuhrazené části pevného úroku, ale i dále plynoucího úroku ve výši 15 % ročně. Pokud se jedná o úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč, je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1- 2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 49 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě těchto„ nákladů“ tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 15 % ročně, společně s poplatky se však reálně jednalo o úročení cca 85 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši téměř 80 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 50 000 Kč po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky v celkové výši 8 640 Kč (rozpis plateb na čl. 16 spisu), soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 41 360 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od [datum] do zaplacení, když v této době byla žalovaná prokazatelně v prodlení s úhradou. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, poplatcích, stejně jako smluvní pokuty s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.