12 C 22/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku, uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně je provozovatelem hromadné dopravy, kdy tímto prostředkem hromadné dopravy se přepravoval žalovaný, který byl kontrolován dne 29. 6. 2019 v 16:42 hod. na lince tramvaje č. 4, dne 24. 7. 2018 v 16:01 hod. na lince tramvaje [číslo] dne 28. 5. 2018 v 13:09 hod. na lince trolejbusu č. 16, dne 28. 6. 2018 v 06:16 hod. na lince trolejbusu č. 17, dne 5. 11. 2018 v 15:51 hod. na lince trolejbusu č. 15, přirážku k jízdnému ani jízdné nezaplatil, o čemž byl sepsán zápis o přepravní kontrole. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) bez nařízení jednání. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil, že žalobní tvrzení odpovídají skutečnosti a žalovaný byl dne 29. 6. 2019 v 16:42 hod. na lince tramvaje č. 4, dne 24. 7. 2018 v 16:01 hod. na lince tramvaje č. 4, dne 28. 5. 2018 v 13:09 hod. na lince trolejbusu č. 16, dne 28. 6. 2018 v 06:16 hod. na lince trolejbusu č. 17, dne 5. 11. 2018 v 15:51 hod. na lince trolejbusu č. 15, kontrolován, přičemž se neprokázal platnou jízdenkou. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení žalobkyně. Tím, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný žalobkyní, došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu ust. § 2550 a násl. občanského zákoníku. Tak vznikla žalobkyni povinnost žalovaného přepravit a žalovanému povinnost uhradit jízdné. Uzavřením přepravní smlouvy přistoupil žalovaný ve smyslu ust. § 49 odst. 3 vyhl. č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, na smluvní přepravní podmínky vyhlášené dopravcem. Povinnost cestujícího prokázat se na výzvu pověřené osoby platným jízdním dokladem je stanovena v § 37 odst. 5 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Oprávnění provozovatele hromadné dopravy uložit cestujícímu přirážku k jízdnému v případě, že se tento neprokáže platným jízdním dokladem a maximální výše přirážky jsou stanoveny v odst. 4 písm. d) a odst. 6 téhož ustanovení. Ze shora uvedených skutečností a právními předpisy stanovených práv a povinností vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni z titulu uzavřené přepravní smlouvy a z důvodu neprokázání se platným jízdním dokladem jízdné a přirážku k jízdnému, jejíž výše odpovídá zákonem stanovenému limitu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalobci řádně a včas sjednané jízdné a přirážku k jízdnému, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalovaném úroky z prodlení, a to dle ust. § 1970 občanského zákoníku, podle kterého jde-li o prodlení s plnění peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Výše požadovaných úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto všech důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě měla plný úspěch ve věci žalobkyně, soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení představující soudní poplatek ve výši 400 Kč, 2x paušální náhradu po 100 Kč za právní úkony spočívající v přípravě a převzetí věci a podání žaloby dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, celkem částku 600 Kč.