15 C 182/2021-22 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 16. března 2021, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 363 Kč s dalším příslušenstvím podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný, jakožto vlastník/provozovatel vozidla se zdvihovým objemem válců od 1 350 cm3 do 1 850 cm3, [registrační značka], [VIN kód], neměl v době od 25. dubna do 31. srpna 2019 k vozidlu sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 1 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení příspěvku 6 063 Kč, vypočteného podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 205/1999 Sb. za 98 dní v uváděném období a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb., neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl písemně vyzván. Žalobkyně hodnotila, že splatnost žalovaných částek nastala dne 6. července 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila. Soud při projednání věci vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci„ jde o občanskoprávní řízení“ a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeném pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně, se ani nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 12. ledna tr., přičemž pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena. Po provedeném dokazování soud nezjistil, že by žalovaný byl k placení příspěvku vyzván způsobem, stanoveným v § 4 odst. 7 ZPOPV. Tímto ustanovením předepsané náležitosti výzvy totiž splňoval jen dopis ze dne 22. dubna 2020. Jeho doručení, resp. odeslání k poštovní přepravě ovšem žalobkyně prokazovala jen elektronickou písemností, jež měla být potvrzením České pošty, s. p. Hypertextový odkaz na sledování zásilky obsažený v tomto potvrzení ovšem odkazoval na neexistující zásilku a písemnost nebyla nikým autorizována, roz. neobsahovala jakékoli jedinečné potvrzení autora o jejím vystavení. Protože se jednalo o soukromou písemnost, byla žalobkyně povinna prokázat její správnost ve smyslu § 566 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), což neučinila. Je totiž třeba si uvědomit, že v občanském soudním řízení mají účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ) a protože projednávaná věc je soukromoprávním nárokem, ohledně nějž nevystupuje žalobkyně jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), nelze na písemnosti předložené žalobkyní pohlížet jinak, než na písemnosti jakéhokoli jiného účastníka řízení. Ostatní výzvy k placení, a to z 29. července, 9. září a 9. října 2020 obsahovaly v rozporu se zákonem buď kratší lhůtu k placení, nebo nespecifikovaly způsob stanovení žádané částky a důvod pro její placení. Nebylo možné ani uvažovat o hmotněprávním doručení výzvy k placení v průběhu řízení, neboť soud nezjistil, že by se žalovaný zdržoval na adrese pro doručování, kam mu byly veškeré písemnosti soudu doručeny jen procesně. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, když ke vzniku nároku na placení žalovaného příspěvku je nutná kvalifikovaná výzva k placení, která dosud žalovanému činěna nebyla. K zamítnutí žaloby tedy došlo ze stejného důvodu, jako v řízení o obdobných nárocích žalobkyně, vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 168/2020, či 15 C 44/2021. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), ve pojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud tak výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.