15 C 38/2021-27 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 27. ledna tr., na zaplacení částky 540 Kč jakožto ceny za převoz žalované ze sídla žalobkyně do protialkoholní záchytné stanici v [obec] dne [datum] ve výši 450 Kč a jakožto regulačního poplatku za návštěvu ambulance žalobkyně dne [datum] žalovanou ve výši 90 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže vysvětila. Podle žalobkyně byla žalovaná dne [datum] pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, přičemž nekontrolovala své chování a tím bezprostředně ohrožovala sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek podle zákona č. 65/2017 Sb. Na základě vyšetření na [název kliniky] [anonymizováno] žalobkyně bylo rozhodnuto o transportu žalované do protialkoholní záchytné stanice. Cena za převoz nebyla hrazena z veřejného zdravotního pojištění a byla stanovena na základě dodavatelské faktury společnosti [právnická osoba] Žalobkyni tak vznikly náklady na tuto dopravu a žalovaná je povinna je uhradit podle § 89e zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (dále jen„ ZSZS“). Žalované byl ošetřujícím lékařem žalobkyně vystaven daňový doklad [číslo] na částku 90 Kč podle § 16a zákona č. 48/1997 Sb. a dále byl vystaven daňový doklad stejného čísla na částku 450 Kč se splatností do 15. srpna 2020. Fakturu za zdravotní transport zaslala žalobkyně poštou žalované. K placení byla žalovaná vyzvána upomínkou, zaslanou žalované na adresu,, kterou žalobkyni sdělila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast však byla předem omluvena) se nedostavila ani k nařízenému jednání. Pravomoc soudu k rozhodování o žalobě na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví byla dovozena usnesením Zvláštního senátu (zřízeným podle § 2 zákona č. 131/2002 Sb.) ze dne 19. března 2013, č. j. Konf 38/2012–32, ve věci kompetenčního sporu mezi zdejším soudem a Zdravotní pojišťovnou METAL – ALIANCE. Podle něj je rozhodnutí o povinnosti zaplatit regulační poplatek ve smyslu ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen„ ZVZP“) rozhodnutím o věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, a proto příslušným v této věci rozhodnout je soud v občanském soudním řízení. Byť v této věci nejde o stejný základ poplatku, není důvod, aby bylo na žalovanou poplatkovou povinnost obecně pohlíženo jinak. Soud se proto věcně zabýval všemi pohledávkami, které byly předmětem tohoto řízení. Překleneme-li se přes nedostatky ve skutkových tvrzeních, podle nichž se lze jen domnívat: 1. že žalovanou měl vyzvat k odbornému lékařskému vyšetření její ošetřující lékař (bylo rozhodnuto) a že tedy byly splněny podmínky stanovené v § 21 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve spojení s § 89c odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen„ ZSZS“); 2. že zřejmě byly splněny podmínky pro učinění předmětné výzvy k podrobení se tomuto vyšetření, byť žalobkyně zjevně jen obecně opsala text ustanovení § 89b odst. 1 ZSZS obsahující alternativní vymezení příslušných skutkových podstat; a 3. že žalovaná zřejmě byla pojištěncem veřejného zdravotního pojištění podle § 2 ZVZP, a byla proto povinna hradit regulační poplatky podle § 16a téhož zákona; nemohl soud žalobě vyhovět také pro neunesení důkazního břemene, které žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně totiž k prokázání vzniku nákladů na dopravu označila k důkazu fakturu společnosti [právnická osoba], která ovšem neprokazovala vznik konkrétních nákladů na dopravu žalované, nýbrž zjevně jen nákladů na všechny transporty učiněné v měsíci červen 2020. Nebylo tedy možné posoudit, zda žalobkyni skutečně vznikly náklady na dopravu žalované v žalované výši. Ohledně obou pohledávek pak soud nezjistil ani to, že by žalobkyně vyzvala žalovanou k jejich placení. Podle žalobkyně nebylo předání daňového dokladu na placení 90 Kč ošetřujícím lékařem nijak potvrzováno žalobkyní. Daňový doklad na placení 450 Kč pak měl být doručován žalované poštou, avšak žalobkyně nedisponovala žádným dokladem o odeslání či doručení. Doručení, resp. předání do sféry dispozice žalované tvrdila žalobkyně jen ve vztahu k upomínce k placení. Ta ovšem neobsahovala specifikaci žalovaných pohledávek (uvedení jejich skutkového důvodu), nýbrž jen obecný odkaz na faktury. Za výzvu k placení ji tedy považovat nelze. Žalovaná nepřevzala z poštovního doručení ani žalobu samotnou s jejím doplněním tak, aby bylo možné toto jednání považovat za hmotněprávní doručení. Tyto písemnosti totiž byly doručovány žalované na evidenční adresu podle § 46b OSŘ, aniž by soud bylo známo, zda se žalovaná na adrese pro doručování skutečně zdržuje. Došlo tak jen k procesnímu doručení ve smyslu § 46 OSŘ bez hmotněprávních účinků ve smyslu § 570 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Soud proto nezjistil, že by právo žalobkyně na placení žalovaných částek dospělo do nároku na základě výzvy věřitelky k placení ve smyslu § 1958 OZ, když zákon jiné skutečnosti s jejich splatností nespojuje. Pro všechny tyto důvody soud výrokem I. žalobu na placení částek 90 Kč a 450 Kč jako nedůvodnou zamítl. Pokud nebylo ovšem možné dovodit právní povinnost žalované k placení žalované jistiny, nebylo zjištěno ani to, že by se žalovaná dostala do prodlení s plněním tohoto peněžitého dluhu. Proto nesvědčí žalobkyni ani právo na zaplacení žalovaného úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Soud proto žalobu výrokem I. zamítl i ohledně žalovaného příslušenství. Výrok II. je odůvodněn § 142 odst. 1 OSŘ podle nějž právo na náhradu nákladů řízení přísluší tomu z účastníků, který byl v řízení procesně úspěšný. Zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.